Legendy, mýtus a dějiny: Pojem vyhnání v německé paměti přehled

04.10.2023

Kniha není primárně určena českému publiku, jedná se o komplexní dílo, snažící se přispět zásadním způsobem k vnitroněmeckým sporům a diskuzím. Jejím předmětem není vlastní historie vyhánění a odsunů, ani německo-české vztahy jako spíš poznání interpretace, vznik fám, legend a nejrůznějších manipulací a lží. A jejich účelové používání. Fakta se ale stejně z této tlusté knihy (1002 stran) dozvíme, včetně toho, jak byly využívány německé menšiny nacionálně socialistickým režimem k ovládnutí východoevropských zemí a jak ve Spolkové republice po válce svazy vyhnanců. A to jak z ideologického hlediska navenek, tak na vnitropolitické scéně. A ocenit je třeba i překladatelku z němčiny Šárku Stellner.

Hned po dobytí Polska Hitler na základě dohody se Stalinem začal přestěhovávat první zahraniční Němce a to z Estonska a Lotyšska do oblasti dobytého Poznaňska, které měli „poněmčit“. Zde dostávali majetek, brutálně zabavený na hodinu vyhnaným Polákům, kteří zde tvořili 90% populace. Titíž Němci z Pobaltí se po svém útěku na konci války také prohlašovali za vyhnance. A za jejich osud mohli mstiví Poláci. Řada Němců byla stěhována do Říše během války, z nacistického hlediska zejména v její vítězné fázi.

Samozřejmě, že obětmi německé agrese byli i tzv. Povolžští Němci, které Sověti vystěhovali na začátku války na východ, především do Kazachstánu. Naopak Němci z Volyně byli přestěhováni do Říše, stejně jako ti, kteří žili v zemích Hitlerových spojenců. To se opět týkalo hlavně nešťastného Polska.

Na konci války vyháněli vlastní lidi sami Němci na základě Hitlerova rozkazu Nero. V knize je vysvětlen propagandistický význam obce Memmingen, kterou wehrmacht dobyl na Rusech přechodně zpět. A Geobbelsova propaganda začala strašit lidi falešnými obrazy ukřižovaných, ztýraných a pobitých německých sedláků. Cílem bylo vyděsit místní, aby začali prchat před Rudou armádou. A kdo nechtěl, byl přinucen, nebo dokonce zabit. Vlastními. Jednalo se o 10 milionu osob. Inu, Goebbels uměl.

Deníky kněze P. Paukerta o počínání nacistů ve Vratislavi před příchodem Rudé armády se vůbec do oné ideologie „vyhnání“ nehodily a ve Spolkové republice nikdy nevyšly. Stejně jako třeba fakt, že z Rakouska bylo „vyhnáno“ 180 tisíc Němců a s uprchlíky z východního Pruska, které nacisté „umístili“ do Dánska se místní po válce také nemazali.

U nás se neustále kolem dokola opakují pojmy jako ústecký masakr, brněnský pochod smrti, Postoloprty. Uváděné počty obětí ani průběh událostí zjištěným skutečnostem vůbec neodpovídá. V knize citované vzpomínky účastnice brněnského pochodu smrti Marie Zatschek jsou bolestivé, ale ne manipulativní nebo dokonce propagandistické. Stejně smutně a až remarkovsky vyznívají vzpomínky Kurta Nelhiebela, který musel rovněž odejít do Německa. Nikdy později ale nepřestal bojovat proti neonacistickému pojetí odsunu a landsmanšaftům, ve kterých viděl (a nejen on) pokračování nacistické ideologie včetně zvrácené argumentace. Na rozdíl od válečného exulanta v Anglii a sociálního demokrata Wenzela Jaksche, kterého celoživotní odpor k československému státu v historických hranicích dovedl až do čela sudetoněmeckého landsmanšaftu, vedeného z převažující části bývalými sudetoněmeckými nacisty. Ti za podpory západoněmecké vlády hlásali otevřeně požadavky na revizi poválečného uspořádání a zpochybňovali nebo alespoň bagatelizovali zločiny druhé světové války na německé straně. Spoustu věcí zveličili, zmanipulovali, vylhali, ale na řadu věcí „zapomněli“. Jako rudý hadr na býka na ně působil projev spolkového prezidenta R. von Weiszackera, který dal ve svém projevu v Bundestagu do přímé souvislosti nástup nacistů k moci a důsledky jimi rozpoutané války ve vztahu k onomu „vyhánění“.

Nakonec dlouholetou prací došli autoři knihy k číslům, které přes svoji relativní výši a míru utrpení, kterou představuje každý individuální osud, jsou úplně jiná, než kterými jsme dodnes bombardováni. Krajanská sdružení a jejich „historici“ tvrdí, že z „německého“ východu a „německé kulturní oblasti“ bylo vyhnáno jednou deset, pak patnáct a dokonce i třicet milionů Němců. Barbarské rudé hordy a pomstychtiví Poláci a Češi vyvraždili dva, tři a dokonce i pět milionu osob.

U nás to mělo být přes dvě stě tisíc lidí. Eva Hahnová uvádí ve shrnujícím rozhovoru pro časopis Vesmír z května 2023 zjištěná fakta. Při vyhnání a odsunu zahynulo a bylo zabito 18,9 tisíce osob. Zavražděno, popraveno, ale i zabito v boji bylo 5596 osob, vysoké je i číslo sebevražd. Mluvčí landsmanšaftu ale tvrdí, že Češi pobili přes dvě stě tisíc lidí. Důkazem má být, že před válkou žily na českém území 3 miliony Němců. Ale úmyslně zapomínají na 800 tisíc mužů, kteří narukovali k wehrmachtu i SS a 195 tisíc padlých. Stejně ignorují to, že čtvrt milion československých Němců v poválečném Československu zůstal.

Ale je tady ještě jedna věc. Po oné sametové revoluci se vynořila řada českých „spravedlivých“, kteří odsun začali halasně kritizovat, rozhořčeně líčili poválečný postup jako nepřiměřený a nespravedlivý vůči německým spoluobčanům. Přitom bezmyšlenkovitě papouškují fráze i „myšlenky“ sudetoněmeckých nacistů a vlastně i onu ideologii, líčící český národ jako podřadný a za vše vděčící Němcům. Je jedno, jestli se jedná o Pitharta, Tesaře nebo dneska třeba Cholínského. A tak na závěr uvádím jeden citát mimo skvělou knihu manželů Hahnových, která ale charakterizuje Němce na konci války, ale tak trochu i ony místní „spravedlivé.“

Erich Kästner si zapsal do deníku 5. května 1945 na adresu svých spoluobčanů: „Deprese se mění v podrážděnost. Všichni svalují vinu a zodpovědnost na ostatní. Každý obviňuje kohokoliv jiného, jen ne sebe. Proč jsou lidé podráždění? Protože jsou překvapení? Ale jak mohou být překvapení? Opravdu uvěřili podvodu? Opravdu si spletli nehoráznou rétoriku s fakty? Nikdo přece nemůže být tak hloupý. Lze to jenom předstírat. Teď předstírají překvapení. Raději by chtěli být považováni za idioty než za ničemy.“