Lidé z maringotek přehled
Eduard Bass (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/58_/58848/bmid_lide-z-maringotek-P5e-58848.jpg
4
113
113
Eduard Bass se po svém velkém úspěchu s knihou Cirkus Humberto rozhodl vydat soubor volně vázaných povídek z cirkusového prostředí. Sám v předmluvě píše o postřehu bystrého čtenáře Cirkusu Humberto: „Při jeho tesání jistě létaly třísky na všechny strany - asi by se v nich ještě našel všeliký dobrý materiál.“ Připouští ale, že sepsat tuto knihu bylo možná těžší, protože chyběla nit spojující vyprávěné příběhy.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Lidé z maringotek. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (17)
Další kniha z dávné povinné četby, mám jí stále v knihovně. Eduard Bass vypráví krásné příběhy lidí kolem cirkusu a té doby.
zajímavé a úsměvné příběhy a vzpomínky lidí od cirkusu, uvítal jsem na konci knihy i slovníček některých výrazů a slangů používaném v cirkusovém prostředí které autor v knize použil,oddechová četba
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (1)
„Ale pak jsem poznal, že u strýce Agathona to bylo štěstí. Zapomněl, že jsem syn jeho sestry, ale zapomněl také čím býval a co kdysi uměl. A to bola v jeho případě milost Boží. Víte, u jiných živností, dělal je člověk poctivě, zbude nakonec kus toho vykonaného díla, na které můžeš se zalíbením pohlédnout nebo aspoň vzpomenout. I když se živíš prací, která není natrvalo, která se den za dnem spotřebuje a zmizí, můžeš si na ni vzpomínat jako na cosi stvořeného a jsoucího, co se oddělilo od tvé osoby a vykonalo v světě svůj úkol. Dejme tomu kuchař, že ano. To je taky denní dřina a nakonec k ničemu. Všechno to zmizí v lidských střevech. Ale pořád je to něco jiného než komediant, protože ten své dílo dělá sám za sebe. A když zestárne a ochabne, vleče sebou jako tíživý stín, co bylo kdysi jeho chloubou. Kuchaře nemusí trápit, že všecko, co líbezného stvořil, jede nakonec na hnůj, protože to byl cizí materiál, z kterého dělal, ale komediant pane, komediant si nakonec řekne: „Já jsem ten hnůj. Já, který jsem byl nádherný Boží zázrak, jsem teď míň než trupel. A dobrý sotva na mrvu.“ To je tá hrůza, pánové, které se všichni děsíme a pro kterou nám hořkne naše sláva a pro kterou lpíme na životě a na činnosti a upíráme pádícímu času vražedné jeho letopočty.“
Kniha Lidé z maringotek v seznamech
| v Právě čtených | 2x |
| v Přečtených | 163x |
| ve Čtenářské výzvě | 15x |
| v Doporučených | 10x |
| v Mé knihovně | 211x |
| v Chystám se číst | 36x |
| v Chci si koupit | 4x |
| v dalších seznamech | 3x |
Část díla
 |
Doslov mudrujícího excentrika 1942 |
|
Historie manéžního šaška 1942 |
 |
Podotknutí mistra těžké váhy 1942 |
|
Povídka krále střelců 1942 |
|
Příběh vysloužilého voltižiéra 1942 |
Autorovy další knížky
| 1955 | Cirkus Humberto |
| 1963 | Klapzubova jedenáctka |
| 1948 | Lidé z maringotek |
| 1983 | České humoresky |
| 1949 | Žeň českého humoru |
Krásne príbehy o životoch, aké sa už dnes nevidia. Škoda prvej kapitoly, akoby ju písal iný človek. Zvyšok knihy je úsmevný, fascinujúci, prvá kapitola ťažkopádna, nezáživná, ako falošné filozofovanie o desaťkrát požutej žuvačke…
V príbehoch sa striedala ľahkovážnosť, potmehúdske kúsky a veselosť s ťaživejšími osudmi a myšlienkami na zamyslenie. Najviac sa ma dotkol príbeh starého šaša Agathona.
„Ale pak jsem poznal, že u strýce Agathona to bylo štěstí. Zapomněl, že jsem syn jeho sestry, ale zapomněl také čím býval a co kdysi uměl. A to bola v jeho případě milost Boží. Víte, u jiných živností, dělal je člověk poctivě, zbude nakonec kus toho vykonaného díla, na které můžeš se zalíbením pohlédnout nebo aspoň vzpomenout. I když se živíš prací, která není natrvalo, která se den za dnem spotřebuje a zmizí, můžeš si na ni vzpomínat jako na cosi stvořeného a jsoucího, co se oddělilo od tvé osoby a vykonalo v světě svůj úkol. Dejme tomu kuchař, že ano. To je taky denní dřina a nakonec k ničemu. Všechno to zmizí v lidských střevech. Ale pořád je to něco jiného než komediant, protože ten své dílo dělá sám za sebe. A když zestárne a ochabne, vleče sebou jako tíživý stín, co bylo kdysi jeho chloubou. Kuchaře nemusí trápit, že všecko, co líbezného stvořil, jede nakonec na hnůj, protože to byl cizí materiál, z kterého dělal, ale komediant pane, komediant si nakonec řekne: „Já jsem ten hnůj. Já, který jsem byl nádherný Boží zázrak, jsem teď míň než trupel. A dobrý sotva na mrvu.“ To je tá hrůza, pánové, které se všichni děsíme a pro kterou nám hořkne naše sláva a pro kterou lpíme na životě a na činnosti a upíráme pádícímu času vražedné jeho letopočty.“