Lidská práva bez metafyziky: legitimita v (post)moderní době přehled

14.02.2022

Knapp píše, že v přirozená lidská práva nevěří, že věří pouze v osvojený mravní cit členů společnosti. Musím říct, že s tímto tvrzením, byť poněkud modifikovaným, souhlasím a nic se na tom nezměnilo ano po přečtení této knihy. Ovšem, nutno podotknout, na to kniha ani neaspirovala.

Zpočátku jsem knihu příliš kladně nehodnotil. Když člověk nesouhlasí se základními postuláty dané publikace, je dost obtížné jednak v jejím čtení pokračovat, jednak s ní souhlasit. S čím jsem nesouhlasil byla definice, či lépe popis postmoderny, který autor v první kapitole provedl. S většinou tvrzení jsem sice souhlasil, ale jedno mne vyloženě urazilo. Sice tvrzení, že „postmoderní způsob uvažování, stejně jako postmoderní společnost, jsou do značné míry dětmi blahobytu. Dovoluji si oponovat. Hlavní rozvoj postmoderny přichází s reflexí nacistického tažení přes Evropu, potažmo koncentračních táborů a odhalení Stalinových zločinů. Reflexe „továren na mrtvoly“ mi k tomu blahobytu jaksi nesedí. Ano, i Lyotard spojuje postmoderní situaci s rozvojem technologií a lze tvrdit, že technologie přinášejí jistou míru blahobytu, ale to je v tomto případě spíše fakt katalyzační, než iniciační.

Ovšem, přehlédnu-li nesouhlas s tímto tvrzením, musím konstatovat, že se jedná o velmi dobrou publikaci. Snad jedna jediná další výtka a to dost malá, až nepatrná. Autor ke způsobům legitimace lidských práv přidal i náboženskou legitimaci, což mi tematicky připadá poněkud nesmyslné, ale budiž.

Publikace je velice dobře napsaná a, po mém skromném a nezasvěceném soudu, danou látku pokrývá více než dostatečně. Předvádí jednak problematiku definice daných práv – ano, už tam máme problémy – jednak nástin možných metod legitimace. Setkáváme se tu samozřejmě s takovými jmény, jako Alexy, Dworkin, Rorty… Jejich myšlenky jsou však podány až netypicky lidsky a pochopitelně, za což tleskám. Zvláště kapitola věnovaná Richardu Rortymu je zajímavá, nabízí totiž jistou modifikaci přístupů k lidským právům, kterou oceňuji.

Publikace samozřejmě nenabízí jasnou odpověď (respektive vůbec nějakou) na otázku co tedy legitimuje základní lidská práva. Právo, ač nejpevnější normativní systém, který máme, taktéž podléhá v posledních desetiletích jistému rozkladu. Jeho metanarativy jsou postupně tříštěny. Zbývá nám jich jen málo. Tím pro mne nejpevnějším (ač je také v ohrožení a to přesvědčení o pevnosti patrně není všeobecné) je „metanarativ“ státu. Dalším jsou lidská práva. Nu a faktem je, že ta nečerpají legitimitu odjinud, než z poválečných, metafyzických, potažmo náboženských metanarativů. Jejich sekulární legitimita zůstává neodhalena. A v takovém případě, kdo ví, jak lidská práva skončí? Mno, buďme rádi alespoň za ta základní.