Louka: Vábení do tajuplného světa přehled

22.02.2025

Německý biolog, dokumentarista a v neposlední řadě vlastník několika "druhově pestrých luk" Jan Haft se zabývá ledasčím, aniž by tvořil chaos.
Hned na začátku dává nahlédnout do života několika rostlinných a živočišných druhů tak běžných, až jsou skorem neznámé, třeba pampelišek. A vysvětluje, proč tenhle lstivý evoluční hráč produkuje tolik pylu, i když ze dvou třetin vůbec opylovače nepotřebuje - to aby se hmyz nasytil a neopyloval ty druhé - takže zbyde víc lebensraumu pro pampelišky.

Dál autor objasňuje, jak luční biom vznikl: rozhodně to nebylo až vlivem sekyrek doby kamenné, a nevděčí tudíž za svůj zrod člověku - nýbrž popásání megabýložravců, kteří táhli Evropou po ústupu vistuliánského zalednění. Ti ale byli umořeni (zčásti námi), takže nám nezbývá než zaskočit za pratury, veledaňky a paleoloxodonty: trávu je třeba kosit, keře stříhat a dočasné tůňky pro obojživelníky prohlubovat (dnes třeba vojenskou technikou) místo nich. Člověk se stává zodpovědným za ekosystém, který k sobě připoutal.

V souvislosti s tím ovšem Haft řeší, proč z luk od 50. let zmizela většina květin, hub, hmyzu a ptáků; proč ztichly a slily se do monotónních ploch, prokvetlých nanejvýš pampeliškami na dalíovsky protáhlých stoncích; a proč to celkem nikoho neinteresuje. V poslední kapitole se dokonce zamýšlí, co se s tím dá dělat.
A protože je tahle kniha stylisticky pestrá jako její titulní biotop, otvírá a uzavírá ji ještě evokace jarního a podzimního dne mezi stébly.

Nutno uznat, že autorovo múzické nadání se nevyčerpává filmem; píše dobře, moc dobře. Ze začátku mě trochu vyděsila autobiografická kapitola, ale vzápětí Haft přesedlá na velmi informativní způsob výkladu. Ten pak průběžně zlidšťuje odbočkami - kupříkladu o sedláku, který si nikdy v životě nevšiml skřivana - což má každopádně taky výpovědní hodnotu.
Takže bravo, takhle by se měly psát (+ překládat a vydávat) knihy. Kéž bychom se od nakladatelství dočkali dalších počinů věnovaných jednotlivým ekosystémům (když už přivedlo na svět louku, les, poušť a oceán!).

Jen subjektivně dodávám (a na moje hodnocení to nemá vliv), že se mi příčí autorova filosofie, příznačná pro tolik ochranářů a ekologů. Důležitý je podle něj ekosystém nebo druh, kdežto "jedinec je bezvýznamný" (s. 167), na jeho životě nebo smrti nezáleží. Ostatně profesionální ani laický milovník přírody se prý stejně neobejde bez preparování.
Pravda: přesvědčení, že utrpení radno nepůsobit, je nevědecké. Ale stejně tak i (Haftovo) přesvědčení, že druhy radno zachovávat. Proč? Ona biodiverzita zase za nějakou tu desítku milionů let vzroste i navzdory našim hnojivům, insekticidům, příliš intenzivnímu sečení a jiným genocidním spádům antropocénu.
I přes nepatrnost jednotlivce (stejně jako druhu nebo, konec konců, Země) v měřítku hlubokého času mám ale dojem, že není hezké trápit žoužel. A znepokojují mě myšlenkové systémy, v nichž nezáleží na jedinci, nýbrž na "mrtvé váze mas" (tady biomas). Že takhle ochranářství přemýšlí, je podle mě problém přesahující biologii.

01.10.2023

Díky této knize se opět dívám víc zaujatě na své okolí a snažím se opět analyzovat každou zelenou plochu. Na stranu druhou si díky tomu i víc uvědomuji, co všechno je na spoustě míst špatně - malá diverzita, ticho...

Velmi dojemná kniha, krásně se čte, špatně se nese její odkaz.