Lovci, zberači, rodičia: Čo nás môžu dávne kultúry naučiť o stratenom umení výchovy šťastných a vyrovnaných detí přehled

02.03.2024

Knížka slibuje porozmět univerzálnímu přístupu k výchově. Předkládá názor, že "moderní" výchova v euroamerické společnosti je divná a špatná a z toho důvodu je lepší inspirovat se u "tradičních" kultur (Inuité, Mayové, Hadzabové).

Řekla bych, že základní myšlenky jsou v souladu s respektující a kontaktní moderní výchovou. Největším problémem je ale srovnávání naprosto odlišných systémů života - nukleární rodiny vs komunity, vesnice vs byt, lovení ryb vs práce na PC apod.

Text je řádně ozdrojován, tón knihy je většinou milý a podporující (autorka se snaží ukázat, že většinu chyb sama dělala). Pokud vás zajímá sonda do života jiných národů, je kniha skvělá. Pokud chcete tipy a návody na výchovu, stačí si přečíst shrnutí na konci každé kapitoly.
Autorka zmiňuje i izolovanost a osamělost v mateřství, nedostatek sociální podpory a přehnaná očekávání bez předchozích praktických zkušeností s dětmi a výchovou. Na začátku také tvrdí, že věda nám nedokáže poskytnout řešení na výchovné situace. Sama se ale na výzkum odvolává velmi často.

Zaujalo mě popisování rozdílu mezi nezávilostí a autonomií. Hodně zajímavý mi přijde experiment tří pokynů za hodinu (i když se u nás doma ukázal jako naprosto nereálný - děti 1 a 4 roky). K zamyšlní mě přivedl i koncept allorodičovství, který se mi zdá v opozici s teorií bezpečé vazby na jednu klíčovou osobu.

Co se mi líbilo:
+ rodiče nejsou animátoři, děti se mohou přidat k běžnému životu (dělejte s dětmi všechny činnosti, odpočívejte, když děti spí)
+ nechte děti nudit se
+ nevyžadujte po dětech samostatnost a pomozte jim, když o to požádají - očekáváme toho od děřá moc (když nejsou schopny toho, co po nich chceme, nazýváme to zlobení)
+ když na děti křičíme, přestanou poslouchat, co říkáme
+ i my můžeme dětem jít na nervy
+ dětem příliš často říkáme, co mají dělat, co mají říkat, jak se mají cítit
+ křik na děti je nedůstojný
+ nechválit, netrestat

Ve všech třech kulturách autorka popisuje jev, kdy je povinností starších dětí starat se o mladší sourzence. Osobně mi to moc nesedí - děti byly volbou rodičů, tak proš by za ně měly mít zodpovědnost jiné děti, které do toho neměly co mluvit? Nicméně učení dětí od sebe navzájem ve věkově smíšené skupině je nepochybně přínosné.
Text na můj vkus obsahuje příliš omáčky a hodně často se opakuje. Taky v knize nacházím velké množství paradoxů a oslích můstků (autorka je proti trestům ale klidně věci zakazuje). Kapitoly obsahují příliš mnoho struktury - odrážky, body, rámečky a vsuvky - pro mě nepřehledné. Často mi chybí reálné dořešení situací. Většina ukázkových dětí poslechne napoprvé nebo na podruhé. Co kdyby ale někdo opravdu nechtěl vstávat? Naprosto schází i nejčastější konfliktní situace (čištění zubů, jídlo, školka).

S čím nesouhlasím:
- ignorace jako řešení nevhodného chování
- vyhazování hraček
- nereálnost situací (úplně vidím tříleté dítě, jak vedle mě dvě hodiny sedí, když pracuji na PC)
- fenomém "Velký kluk/Velká holka"
- odsuzování dětských aktivit (byt by měl být bez hraček, bez dětských knih, aktivity by se měly řídit dospělými)

Myslím, že by bylo zajímavé podívat se na výchovné styly v Japonsku/Číně/Slovanských národech.

28.02.2023

Asi se rozepíšu, protože k této knize mám velmi ambivalentní postoj. Základní myšlenka je fajn. Jsem vděčná za každou knížku, která se snaží předat myšlenku, že rodičovství jde dělat i jinak, než jak ho dělá většina lidí. Dá se vlastně i říct, že se spoustou myšlenek souhlasím. Ale jsou tam pro mě dva zásadní zadrhely. Prvním z nich je způsob, jakým je to napsané. Je to šíleně tendenční - vše v západní výchově je špatně a vše z tradičních kultur je správně. Místy mi to přijde i podané jako pro blbce - jako kdyby snad žádný západní rodič nikdy nejednal s dítětem jako se sobě rovným anebo s respektem a jakoby tohle byl úplně nový převratný koncept. Knihy o rodičovství mám docela načtené a tahle myšlenka opravdu není nic nového. No a ten druhý problém je ten, že v některých technikách vnímám velký rozpor, respektu v nich nevidím ani za nehet a nedávají mi smysl - výchova strachem (když si dítě neuklízí hračky, vyhodím je; aby dítě nechodilo blízko k vodě, řeknu mu, že tam žije příšera, která ho odnese; pokud dítě kňourá, ignoruju ho apod). Někde jako by autorka úplně ignorovala současný výzkum o vývoji dětského mozku. A přitom jindy se na něj odvolává. Asi jak jí to zrovna pasuje. Celé mi to přijde jako kdyby úplně nekriticky přejala vše, co v daných kmenech viděla jako posvátné a zázračné techniky.

Ještě na okraj, nedostatek, který ale vnímám snad u všech knih o rodičovství, kniha se nevěnuje tématu, jak má rodič pracovat sám se sebou a se svým vztekem. Je to tam sice nakousnuté, ale tak zjednodušeně, že to je spíš na škodu. Ve výsledku pak takové knížky vytváří spíš tlak na rodiče, že by měli být furt v klidu a nikdy nekřičet, jenže to bez práce na sobě není možné (a ani tak to nejde vždy).

Abych ale nebyla jen negativní, je moc dobře, že je v knize vysvětleno, že pro člověka není přirozené, aby dítě vychovával jeden nebo dva lidi. Ta absence "vesnice" je opravdu problém západního světa a je dobré si uvědomit, že když to občas nezvládáme, je to vlastně legitimní. Oceňuji i vhledy z toho, jak žijí jednotlivé kmeny.