Lüneburská varianta přehled

08.09.2015

Šachy mám rád celej život, protože jsem v nich dobrej. Nikdo mě nikdy neporazil, když teda nepočítám Emana od nás z vesnice, kterej mě asi čtyřikrát přejel. Nicméně, rok potom spáchal sebevraždu, takže předpokládám, že se to dá brát tak, že jsem kontumačně vyhrál.

Luneburgská varianta mě překvapila v knihkupectví a i když jsem nevěděl vůbec nic o knize nebo autorovi, hned jsem knihu zakoupil, protože jít do kavárny v Praze s šachovou knížkou = double reskept.

Až v autobuse jsem zjistil, že kniha začíná vraždou, takže jsem musel narychlo kontrolovat, jestli jsem si omylem nezakoupil nějakýho Lesba nebo Agátu. Naštěstí se příběh po představení mrtvoly vnoří do vod černobílé šachovnice a tam už jsem se cítil jako doma. První polovina knihy sleduje příběh jednoho vídeňskýho bohatýho aroganta, kterej jede vlakem. Jelikož to byl arogant jak Berlín, celkem sem si oddychl, když si za ním do kupé sedl mladej frajer a začal mu říkat, že hraje šachy špatně, načež mu začal povídat celou svoji story, jak začal hrát šachy. Skvělý. Akorát začínat dámským pěšcem může jen mentál.

Ještě v tento moment má kniha docela zajímavý náboj, protože nikdo nemá tucha, co se asi přihodí, jestli se někdo omylem pokadí nebo jestli do vlaku vjede tank, což by byla asi nejlepší možná zápletka. Navíc Maurensig píše dost hezky, s vcelku sympatickými ozvěnami k Dürrennattovi a Böllovi. Jenže pak se přesedlá na další level, alias příběh o chlápkovi, kterej naučil toho mladýho frajera šachy a voalá - Bergen Belsen, židi, koncentráky a všechna zábava je v prdeli.

Jelikož těch 14 934 500 knížek o židech nebylo dost, Maurensig nám předkládá 14 924 501 s tím, že tentokrát dojde i na šachy. Pominu-li všechny narážky na Lüneburg (místo, kde se Himmler otrávil), rozestavení pozic a prapodivné řešení zahájení, je vše naservírováno jako bychom z ničeho nic začali sledovat Spielbergův biják v koprodukci s onanujícím Hřebejkem. Tedy hořkost, židi a happy end. Tento fakt ke konci táhne knihu do šedivého balastu prvoplánových ždímadel, vedle kterých i špagety carbonára vypadají jako duše ve své čisté podobě.