Mcdonaldizace společnosti přehled

29.09.2011

1) Nic jako mcdonaldizace neexistuje, je to pořád stará dobrá Weberova racionalizace. Ritzer se tedy dopouští (a nikoli jen v tomto případě) stejné věci, kterou vytýká racionalizovaným strukturám: prodává iluzi, tedy iluzi nového společenského jevu. V rozporu s efektním názvem kniha „pouze“ dokumentuje platnost a rozsah Weberovy teorie v moderní době a „mcdonaldizace“ je jen racionalizací a standardizací stravování.

2) Stejně jako racionalizované struktury považuje Ritzer koncové příjemce za tupé tvárné stádo. Tohoto rysu knihy si všiml i český nakladatel, který ji obohatil nápaditou, leč nechutnou obálkou, na níž pražští slepci vítají hamburgerový tank. Schopnost jednotlivce činit vědomá a informovaná rozhodnutí se zvážením pro a proti připouští Ritzer jen velice neochotně, pokud vůbec. Že by lidé jezdili na organizované zájezdy a žili robotí život bez rušivého překvapení dobrovolně a že možná právě v této svolnosti k nudě, nikoli v jejím poskytování, tkví jádro problému, Ritzerovi už na mysl nepřijde vůbec, a raději předpokládá shora uvalovanou „železnou klec“. Myšlenka, že lidé chodí k mekáči na čistě funkční „žrádlo“ a pro kvalitu, která kvůli němu samozřejmě nezaniká, se obtěžují jinam, se už rovná takřka kacířství.

3) Ritzer rovněž velice rád staví dehumanizovanou současnost do kontrastu s „humánnější“ minulostí, aniž by se zamýšlel nad tím, jestli je mezi nimi skutečně takový rozdíl (je víc dehumanizující zajít do racionalizovaného obchodního centra, nebo se vrátit ke zvířecím kořenům a část dne strávit obstaráváním potravy po celém městě?)

4) Ani z teoretického hlediska není „McDonaldizace společnosti“ zvlášť přínosná, neb publikace se v podstatě sestává z pouhého výčtu oblastí, v nichž se dnes projevuje racionalizace. Tento výčet navíc osciluje mezi mrazivě výstižným poukázáním na věci, jež dnešní společnost skutečně robotizují, a směšnými absurdními útoky na všechno, i kdyby to bylo ve výsledku žádoucí a prospěšné. Ve své touze strhat racionalizaci, zde zastoupenou McDonaldem, za každou cenu jde Ritzer až tak daleko, že si na mnoha místech protiřečí a jinde je zase roztomile „dědečkovsky“ odtržen od reality (například systematicky ignoruje, že mládež není do Macdonaldu „verbována“ shora kvůli „své přirozené schopnosti podřídit se“ – sic- , ale že právě kvůli jím kritizované nízké náročnosti a nekvalifikovanosti práce je „obracení hranolků“ krátkodobou brigádou žádanou právě ze strany studentů. Jeho výtka, že z tohoto hlediska samozřejmě vysoká fluktuace zaměstnanců zabraňuje vytvoření pevnějších dlouholetých pout, je pak už skutečně k smíchu: ještě jsem nepotkala člověka, který by chtěl život strávit obsluhováním friťáku).

5) Ačkoli Ritzer nepíše o politicky nebo ekonomicky založeném tématu, neodpustí si tu a tam nikoli legitimní kritiku kapitalismu, ale klukovské okopávání kotníků. Výroky, psané jakoby mimochodem, že „je špatné, když majitel má větší zisk než zákazník“, „protestantská etika plodí byrokracii“ nebo že „kapitalistické firmy nerady cenovou konkurenci“ jsou přímo jakešovským perlením.

6) Rozmrzelost nad nepříliš promyšlenou nebo obohacující knihou se nakonec mění v lítost s autorem, když nám představí své neskutečně naivní představy o tom, jak, v mnoha případech jistě nežádoucí, „mcdonaldizaci“ zvrátit: samozřejmě nejde o nic jiného než o intervence shora, víru v nezávislost a korekční schopnosti (federální) vlády a klasickou myšlenku výchovy a převýchovy společnosti „k lepšímu“. Když už v závěru připustí individuální vůli něco s problémem udělat, vypadne z Ritzera objevné „nezamlouvá se vám uniformní stravování v McDonaldu? Zkuste v něm aspoň jednou týdně nejíst. A nechoďte do racionalizovaných podniků! A hlavně demonstrujte!“ Ve výsledku Ritzer nejde o moc odlišnou nebo lepší cestu než ty kritizované racionalizované struktury.