Nutné zlo přehled

04.02.2022

Tregillis nás ve třetím díle svého triptychu Milkweed vrací zpátky na začátek a zkouší to s britskými agenty, von Westarpovými dětmi, Eidolonskými čaroději a celou druhou světovou válkou znovu a lépe. Ozvěny Hořké setby potkáme při četbě Nutného zla na každém rohu a můžeme tak srovnávat, spojovat a hledat, co všechno je při druhém běhu na stejné trati jinak. Ani na chvíli přitom nemáte pocit, že by se Tregillis opakoval nebo vám vnucoval nějaké své déja vu. Je to prostě úplně jiný a nový příběh. Přestože se odehrává v dobře známých kulisách se staronovými hrdiny, nic neztrácí na působivosti. Pořád je v něm ukrytý ohromný náboj, který tlačí děj dopředu, aniž by ztrácel dech nebo si musel vypomáhat nějakými berličkami. Všechny postavy už známe z dřívějška, jen se nám někteří z nich představují v trochu odlišném světle. Je zábavné sledovat, jak se dvě verze Rayboulda Marshe proplétají dějovými zvraty a ovlivňují vše ve svém dosahu. Velmi pěkné slzotvorné finále je pak krásnou tečkou za touto alternativní válečnou minulostí.

Závěr trilogie se mi ze začátku četl špatně. Autor mění v průběhu knihy pohledy vyprávění příběhu. Sice zcela logicky, dává to smysl, ale mne to neuvěřitelně rozčilovalo. Zhruba do třetiny knihy jsem se musela ke čtení nutit, ale pak se to rozjelo. V prvním díle mi čtení nešlo, druhý jsem zhltla naposezení a třetí - bála jsem se opravdu celou třetinu, že to bude stejné jako jednička, ale pak se Ian zase rozjel a četlo se to jedna báseň.

Teď, na konci trilogie, musím - jelikož už mohu! - zhodnotit i celkový námět knihy. A přiznám se, že pro mne byl dosti děsivý - Ian pracuje s možností, že nacisti měli extrémně nebezpečnou živou zbraň, která silou vůle dokázala vlastně cokoli. Způsob vyprávění je vcelku poutavý a rozhodně promyšlený. A to se cení!