Mipam - lama s paterou moudrostí přehled

03.12.2024

Príjemná knižka ktorá núti k zamysleniu, ale asi som od nej nejak podvedome čakal trošku viac - problém je, asi v tom, že som mal prehnané očakávania :). Samozrejme je zasvätený pohľad do života v Tibete úžasný a plne uveriteľný. Trochu mi však prekážalo veľké množstvo pôvodných tibetských výrazov, ktoré síce boli na konci v slovníku vysvetlené ale ich dohladávanie trochu kazilo ucelený dojem z čítania. V každom prípade knižku doporučujem, čítala sa veľmi príjemne.

13.11.2024

Kdyby snad někdo měl nějaký iluze o tom, že buddhistický náboženství je/bylo nějak zvlášť pokrokový ze sociálního hlediska, doporučuju přečíst:))) Věřim, že autorka, která v Tibetu dlouho byla, popsala ty určitý rysy kultury věrně. Ani já nečekala vlastně tak přísně hierarchizovanou společnost, kde každej přesně ví, kde je jeho místo, co má dělat, co má říkat, a ten, co je níž, nikdy nemá svobodnou vůli nad tím, co je vejš. Nerozhoduje ani o sobě. Společnost, která je tak plná nucený uctivosti, je pro našince nepochopitelná, je za tím cejtit obrovská faleš a vůbec zbytečně útrpnej klam, že takhle je to jako správně. Ale prostě... drsný podmínky k životu, no. Celkově, nejen zájmy těch nejchudších - tam se to dá pochopit - byly popisovaný jako do velký míry materiální a egoistický. Láska je věc v podstatě neznámá, marginální. Já vim, místo toho tam maj ten "soucit", ale co to pro ně jako ve skutečnosti znamenalo? Nejvíc mě bavěj ty "řeholníci", který odejdou do ústraní, a tam svůj život věnujou jen tomu, aby byli podle nějakejch měřítek vzdělanější, nebo se taky třeba učej levitovat, ale styk s normálním životem a lidma je pramalej. A ten soucit je teda kde konkrétně?:)
Ještě mě překvapilo, že buddhismus byl/je zřejmě ve skutečnosti dost pověrčivej, spjatej s jakýmsi šamanismem, magií, což vlastně daleko víc ovlivňovalo ten každodenní život obyčejnejch lidí mimo klášter. Každopádně mohlo se to postupně vyvinout do něčeho jako fakt celkem dobrýho, tak je škoda, že z týhle kultury už dneska zbyl zřejmě jen ždibec. Nepochybuju o tom, že v tom je opravdu cosi magickýho, že to soudruhům stojí za to systematicky to ničit.

Knížka se čte sama, jen mě upřímně docela rozčilovaly tibetský výrazy, protože jich je v knize fakt hodně. A bylo to natřískaný dějem, vlastně jsem i čekala víc filozoficko-duchovních řádků, ani by mi nevadila maličká exkurze třeba už jen do tý paterý moudrosti, ale ve skutečnosti jsou ty hlubší věci v knize opravdu jen jemně párkrát naťuknutý. Takže je to spíš román s etnologickým přesahem, než jakoby duchovním.

A teď jeden SPOILER, co mi na knize krapet nesedlo.
To základní vysvětlení, proč nebylo lásce Mipama a Dolmy přáno, bylo v tom, že kdysi v předchozím životě chtěl on zrovna po jejich svatbě vstoupit do kláštera a dojít moudrosti. Místo toho, aby se novomanželka zhroutila a poslala ho do háje, se nadšeně nabídla, že se stane taky mniškou, a budou moct mudrovat spolu, resp. on ji bude moci poučovat. Jenže nafoukanej láma (předchozí inkarnace Mipama) jí řek, že tohle by jako ŽENA nemohla pochopit. A to už se teda "Dolma" naštvala, a řekla mu, že až se bude v dalších inkarnacích pokoušet dojít moudrosti, ona mu to vždycky překazí. A taky se tak stalo, opakovaně. Včetně poslední inkarnace, tohohle Mipama. Ale už toho teda měli asi dost, a tak se vzájemně pustili na svobodu - ona nemusela svoje životy obětovat tomu, aby mu to vždycky překazila, a on byl volnej k získání moudrosti. Nu, potud proč ne. Odžili si, co potřebovali, pořádně je to zabolelo, tak už se to mohlo vyčistit. Teď mě ale dostal ten konec.
Dolma že teda co nejrychlejc zemře, aby se mohla rychle reinkarnovat, aby to stihla ještě za jeho života. Dojít teda moudrosti. Nabízel se hepyend jak hora, že se ty dva dočkaj konečnýho naplnění lásky. Jenže? Nikolikerověk. Je totiž řečeno, že Dolma se už přestane rodit v inkarnacích jako žena, a bude "už" jen mužem, převtělí se do Mipamova žáka. Jakože - wtf? Z tohohle plyne, jako by chtěla autorka potvrdit ten první Mipamův povýšenej nesmysl, že jakožto žena tohle nemůže studovat a chápat. Jasný, z knihy je celkově hodně cejtit značná podřízenost žen, ale proč to francouzská autorka ženskýho pohlaví dá do knihy, kterou vydává v 30. letech 20. století jako hlavní dějový rozuzlení?
Tenhle závěr mě fakt udivil. Mnišky v Tibetu měli taky (i když nevim odkdy), tak se mi to nezdálo úplně nezbytně nutný. I když by se pak asi nemohli stýkat, a proč? No jistě, protože tyhle instituce popíraj úplně všelidský pudy a potřeby a ctnosti. Pak by se ty dva mohli nedejbože milovat, a naplnit svůj život duchovností i ve vztahu, že? Ale to si tak nějak snad ve všech kulturách radši většinou myslíme, že se úplně nedá skloubit, žejo. A v buddhismu je to zřejmě umocněný tou snahou o oprošťování se od všech možnejch tužeb, jako představy jediný možný cesty k opravdovýmu štěstí. Takže.......... to maj blbý, no..:) Mně to každopádně přišlo vlastně i docela příběhově nelogický, protože Mipam právě k Dolmě láskou planul, v tom se lišil od ostatních, že doopravdy miloval, a najednou jako šlus, je to vlastně úplně překážející věc ta láska, pojďme radši jako chlapi řešit pořádný věci - filozofovat nad svatejma textama... Hm... jako chabý, ne? Třeba to možná byl záměr, vypovědět něco podstatnýho o buddhismu. A ne úplně pozitivního:D Ale spíš asi ne. Takže to mě zklamalo.