Mistr Leonhard přehled

Oooo, zcela náhodou se mi tento textík dostal do ruky (nečekal jsem, nevím proč, že po Golemovi od autora ještě něco přečtu (vlastně asi proto, že jsem nevěděl, že ještě něco napsal)) a byl to tedy zážitek. A ne, zjevně nemám v průběhu zkouškového před dvěma mimořádně obtížnými testy nic lepšího na práci, než číst náhodnou literaturu. Je to opravdu zajímavý textík, dále vysvětlují proč. Ale vlastně tím opravdu HOOOOODNĚ SPOILERUJI, takže pokud toto nechcete podstoupit, nečtěte dál.

Text je to mimořádně proměnlivý. Ponejprve jakoby se snažil o ryze mystickou atmosféru, tu však relativně záhy opouští. Stává se textem osudovosti, příběhem o předurčení, kterému nelze uniknout. Osud, je-li determinován, musí mít pána. Proto se započíná rozsáhlé pátrání, hledání božstva, které vysvětlí strašný osud domu Leonhardova. A pán je nalezen. Setkáváme se s ním ve výčepu, potkáváme ďábla, scéna připomene Dykova Krysaře, či Ivana diskutujícího s ďáblem v Bratřích Karamazových. Satan je nalezen v hospodě a ve snu. A hle, najednou vidíme, že Satan je iluzí, je strašákem. A tato vědomost oprostí Leonharda od víry v osud, od hledání pána. Pána hledají jen slaboši, kteří se chtějí uvrhnout do dobrovolného otroctví. Slovy lorda Voldemorta (zrovna jsem poslouchal Pottera, tak promiňte), existuje jen moc a ti, kdo jsou příliš slabí aby o ní stáli. Slovy Nietzscheho, existuje morálka pánů a morálka otroků. Otroci následují pány jako své bohy, vytvoří si fetiš, který mohou milovat. A tady začíná být text krásně meta. Kdyby skončil, je to oslava nadčlověka. Ale ono ne. Meyrink píše: "a stane se vykupitelem těch, kdož budou ochotni ho následovat." - "ein Erlöser denen, die ihm folgen wollen.". Velkolepé? Ne. Pouze stránku za fetišem, který si lidé utváří aby jej mohli následovat přichází toto. Čtení jsou možná dvě. První z nich je možná textově zjevnější. Leonhard sám ze sebe vědomě udělá pána, poznává, že on je pánem svého života, nikdo jiný. Ale stále platí, na jedné stránce Meyrink božstva připodobňuje fetiši, na stránce druhé hovoří o následovaném vykupiteli. Jestli tohle není výsměch pokryteckosti konceptu "Übermensch", tak už nevím co je. Leonhard se svou vzpourou nevyprostil z kultury velkých vůdců. Jen si našel takového, který je dost meta, aby nebyl lehce odhalen. Teď je otázka, zda si Meyrink uvědomoval co vlastně napsal. Po tomto výstupu se totiž vrací zpět v kruhu, vrací se Mystično a to toho nejubožejšího charakteru. Heremtické uvažování. To co je nahoře je dole a to co je dole je nahoře, matkovražda je samovraždou a tak dál a tak dál, vlastně přepsaná Tabula Smaragdina. Z nadčlověka se stává další fetiš. A pak končí. To, co je na začátku, je na konci a to co je na konci, to je na začátku. "Die Wanderung der Seele im Kreis durch die Nebel der Geburten zurück zum Tod." - "Pouť duše v kruhu, skrze mlhy zrození, zpět ke smrti."

A tak stojím na pochybách. Napsal Meyrink podivuhodný text, kterému věřil, nebo pozoruhodný text, který víru ničí? Nevím toho o Meyrinkovi dost, abych toto mohl rozsoudit. Ale musím uznat, že svou komplikovanou strukturou je to text opravdu nádherný. Nu a nakonec je to samozřejmě na čtenáři, ne Meyrinka se můžeme s gustem vy víte co. Já se Leonhardovi směji pro jeho slepotu. Jestli vy ho chcete uctívat, prosím, do toho.