Mlhovina v Andromedě přehled

30.11.2022

Jestliže ruská literatura je skutečně vyjimečným jevem a vskutku celým (samostatným) literárním světem čili vesmírem (ves´ mir), tak se zajisté neobejde bez své fantastiky. Ta nicméně vždy byla poněkud ve stínu klasických děl ruské a ruské-sovětské krásné prózy. Zda tomu tak je zaslouženě, či ne, to nechci soudit. Přeci jen, vědecko-fantastická literatura se vyvíjela typicky spíše v anglofonní oblasti. Pro mě byl každopádně velkým autorem právě Ivan Antonovič Jefremov (1908-1972), z jehož díla kladu vůbec nejvýše dvojici románů o kosmické budoucnosti lidstva. Prvním z nich je Mlhovina v Andromedě (1958), kterým tento autor založil celý nový směr v tehdejší sovětské vědeckofantastické literatuře. Po vydání tato kniha zapůsobila prý na sovětské literární scéně jako zjevení svým rozmachem, smělým pohledem do daleké budoucnosti, panoramatem děje, spojujícím dramatický popis putování hvězdoletu "Tantra" s fantastickým obrazem nádherné budoucnosti Země, kypící životem a touhou po poznání. Co při čtení jeho románu bije do očí, je svérázné uchopení role techniky. Technické vymoženosti, "supertechnologie" jsou pro Jefremova vlastně nedůležité, neboť hlavní pozornost (a naděje) upírá na antropogenezi. Přitom nic není duchu románu vzdálenější, než představy současných extropiánů o kyborgizaci lidského organismu. Jefremov ve své vizi vidí lidské bytosti veliké rozumově, eticky, ale i fysicky. Krásné duše a nádherná těla, plná přirozené vnitřní síly a mystického ohně života (ne nadarmo v jeho knihovně prý byly spisy Agni jogy); lidé zrození pro plný, smysluplný život naplněný tvůrčí prací a poznáváním - to je podle Jefremova cíl vesmírné evoluce. Technika je opravdu pouze nástrojem, nikoli samoúčelem, natož fetišem V druhém vědeckofantastickém románu Hodina Býka (1968), se pak Jefremov specificky vyrovnal i s antiutopiemi, když popsal mimozemskou civilisaci, ocitnuvší se ve slepé uličce technického i mravního vývoje.
Stojí za to vrátit se k jeho dílu už jen pro srovnání s fantastikou současnou, takřka bez vyjimky popisující budoucnost lidstva jen a jen v podobě děsivých diktatur a ukazující lidstvo zubožené - samozřejmě obvykle s výjimkou několika vyvolených de facto mutantů, či kyborgů.
Ne, kniha to není dokonalá. Jak už to bývá právě u sci-fi, spousta popisů nesmírně zastaralo (střediskový počítač Tantry působí takřka úsměvně archaicky, stejně jako kabelem ovládaný robot). I styl má nedostatky, děj náhle skončí tam, kde by mohl být nejnapínavější...

Ale přes to vše nemohu hodnotit níže, než činím - kdyby pro nic jiného, tak pro optimismus, oheň a lásku k budoucnosti lidstva, kterou ze sebe tento starý román vyzařuje.