Mnich přehled

02.11.2024

Jestli nemáte rádi pohádky, rovnou knihu, co vyvolala ve své době bouři odporu většinové společnosti, odložte. Napsal ji totiž devatenáctiletý kluk, který se v Londýně narodil roku 1775. V opačném případě... račte vstoupit.

Romantická složka na mě byla sice příliš, ale v románu je až překvapivě dobře popsaná nezvládnutá (často nedobrovolná) askeze.

Nápis v poustevně
Ó nemysli, kdo čteš mé řádky,
já neopustil světa zmatky
a nehledám tu pokoj sladký,
že chci se kát,
zlé svědomí že v cestě zpátky
mi brání snad.

Ne, nemám v duši vinu žádnou,
rád prchám lidstvu, jemuž vládnou
Pýcha a Chtíč; těm lidé padnou
vždy za kořist,
takže v nich najde oběť snadnou
zlý Antikrist.

Viděl jsem svět, kde vášně vřely;
meč cti jsem viděl zrezavělý;
odměnou těch, kdo více chtěli
na lásce nebo na příteli,
byl klam a mam.
To raděj v samotě své cely
zde dokonám.

V samotě, oděn do hadříků,
daleko bláhového křiku
i rozervaných kajícníků
a soužení,
já v službě nebesům, pln díků,
své trávím dni.

Má sluje v bouři je můj štít a ten prostý plod,
jímž les mě vídá,
a pouhá voda pramenitá -
toť hostina.
Kdo zná však mír, jaký mi skýtá
má pustina?

V té jeskyni jsem došel štěstí,
od něhož svádělo mě scestí
marnivých cetek, život v necti
i skvělý dům;
dnes, každé ráno musím vznésti
hlas k nebesům:

"Světského ruchu chraň mě, Pane,
a ušetři mě touhy plané
i vznětů chtíče, jimiž plane
ta hříšná zem;
a po smrti - kéž to se stane -
mě k sobě vem!"

Poutníku, jsi-li zdráv a mladý
a nezkrušeně stojíš tady,
pak obrátíš se možná zády
k těm řádkám mým.
Jsi-li však hryzán jako hady
zlým svědomím;

jestli znáš lásky marné chtění
či vyhnanství a zavržení
anebo tíhu provinění,
pak přistup blíž!
Ach, jak mi to mé postavení
teď závidíš!

05.07.2023

Pokud jste četli Mnicha i Ďáblův elixíe (Hoffmann) a nacházeli v nich jistou podobnost, není se čemu divit. Tento román Gregoryho Matthewa Lewise totiž byl inspirací Hoffmannovi a jeho Ďáblovu elixíru. A hlavním hrdinou je v obou případech hříšný mnich.
Opakovaně se tu v recenzích objevovalo označení knihy za příběh typu telenovel a já s tím přirovnáním souhlasím. Osudy hrdinů se tu vzájemně až neuvěřitelně prolínají, je tu tragická láska, tajemství, zcela jasný padouch s plánem na zničení neposkvrněné duše, nečekané rodinné vazby (i když tady jsem ji tušila od samého počátku) i dramatický závěr, který se předem taky dal docela očekávat.
Bála jsem se toho, obzvlášť když jsem u Hoffmannova románu tak trpěla, ale světe div se, já se docela bavila. Ano, mohlo to být kratší a tím i svižnější, ale jinak to bylo docela fajn čtení. Poe a Stevenson byli sice v tomhle kole jednoznačně nejlepší, ale Mnich byl pořád významně lepší čtení než zbytek titulů, ač byl zároveň nejstarší (vyjma Záhad Udolfa, které jsem nečetla).
Výtky pochopitelně mám, například básně, kterými je román proložen, mi vůbec nesedly, vývoj děje jen málokdy překvapil, ale v kontextu doby, kdy kniha vznikla, to je třeba brát s nadhledem.