Moderní Noe přehled

06.10.2023

Kniha obsahuje zajímavé příběhy se zvířaty, jen jsem už řadu z nich četla v jiných knihách autora.

11.11.2022

„Většina lidí nemá nejmenší představu …“
Než se totiž vydáte na sběratelskou výpravu, měli byste toho vědět opravdu spoustu, tak třeba musíte minimálně přesně vědět, o jaká zvířata se zoologické zahrady zajímají.
Zastavení první – deštné pralesy - v obrovských deštných pralesech, v tom původním, nedotčeném prostředí, žijí zvířata stejně jako před tisíci roky. „Když jsem do Kamerunu přijel poprvé, nejsilněji na mne zapůsobily živé barvy porostu. Spatřil jsem listy nejrozmanitějších odstínů zelené i červené barvy, od lahvové až po jadeitovou zeleň, od růžové až po purpurovou. Stromy tam rostly do šedesáti až devadesátimetrové výšky, jejich kmeny svým objemem připomínaly paty továrních komínů a mohutné větve se skláněly pod tíží listí, květů i popínavých rostlin.“ A právě tady žije i varan, na něhož má pan Durrell spadeno.
Dnes už je toho spoustu jinak, protože těm měně přizpůsobivým druhům prapodivným lidským nápadům, jako je průmysl a kácení lesů, hrozí vyhynutí. Ovšem ještě TENKRÁT, když pan Durrell podnikal své výpravy … „Tenkrát vedla do kamerunského vnitrozemí jen jediná silnice“ a za jízdy jste mohli „pozorovat hejna zářivě barevných ptáků hodujících ve větvích: strdimily, kteří srkali nektar květů, velké zářivé turaky plodožravé, připomínající obrovské straky živící se divokými fíky, a tu a tam ... hejno zoborožců, kteří se svištivým hlukem a pobouřeným houkáním přelétali nad silnicí. V nízkém podrostu po stranách cesty se hemžily agamy."
A prales byl pralesem, takže výprava začala vymýšlet způsob, jak se zmocnit ještěra, který jako nějaká pravěká příšera vztekle syčel mezi balvany, takže to vůbec nebylo jednoduché, a právě o tom, s humorem sobě vlastním, nám autor vypráví. Jeho popis událostí, jež následovaly se pohybuje někde mezi akční scénou a komediálním výstupem, a to je přesně to, co se mi na páně Durrellových příbězích z cest líbí a co mě baví už spoustu let!
„Bohužel mě v loveckém zápalu nenapadlo druhý konec přivázat k něčemu pevnému, ba co víc, ještě jsem na něm sám klečel. Jakmile varan ucítil, že se mu smyčka na krku stahuje, vyrazil bleskurychle vpřed, podtrhl mi nohu a já se vzápětí zřítil přes okraj balvanu. Na hladkém, tříští z vodopádu zvlhčovaném povrchu jsem se neměl čeho zachytit, a tak jsem bezmocně sklouzl do průrvy pod sebou. Vzpomínám si, že jsem ještě během pádu doufal, že varana mé náhlé zjevení tak poleká, že ho nenapadne na mne zaútočit. Rozhodně jsem nestál o bližší seznámení s jeho nebezpečně ostrými drápy.“
Zastavení druhé – krokodýli a něco, jako ježci, aneb noční lov.
Jelikož zvířecí zajatci vyžadují (čím víc jich je, tím náročnější) celodenní péči, nezbývá než pokračovat na své výpravě za ohroženými druhy v noci … „To je snad nejzajímavější a nejvíc vzrušující metoda odchytu.“ A zdá se, že nejsnadnější kořistí jsou krokodýli a jiní plazi. No, řeknu vám, brodit se nočními pralesními toky, někdy až po pás ve vodě, když víte, co tam žije! Tak to by nebylo nic pro mě, zvlášť, když kolem sebe svítíte baterkami a „čas od času se na písčitém břehu jako párek žhavých uhlíků zatřpytily dva jasné body“, jež se odchytu patřičně brání, „tvrdě se bránili, mrskali ocasem a snažili se za každou cenu dostat do vody, vrčíce a mručíce hlubokým hlasem, jako by to byli spíš lvi než krokodýli“. Anebo, když narazíte na něco, jako je ježek, jen se to jmenuje „osinák africký“ … „náhle dvojí zadupání, po němž následovalo podivné zachrastění, připomínající zvuk, jaký vydávají chřestýši. Ale dřív, než jsem vůbec mohl zjistit zdroj tohoto podivného zvuku, ozvalo se nové zachrastění a z šera jeskyně proti mě cosi vyběhlo a vyrazilo mi baterku. Vzápětí jsem ucítil takovou bolest, jako by mi někdo do zápěstí vrazil nejmíň padesát ostrých jehel. Rychle jsem se znovu zmocnil baterky a posvítil si na ruku. Vypadala, jako bych se prodíral ostružinovým keřem.“
Zastavení třetí – věřte, že s opicemi, je taky spousta práce, a potíže bývají i se žábami.
„Ze všech si nejvíc pamatuji tři: Kecku, kočkodana muido, mangabeje rudohlavého Kvíka a šimpanze Cholmondelyho. Když Kecka přišel do našeho tábora, byl nejmenší opičkou, jakou jsem do té doby kdy viděl, protože s výjimkou dlouhého ocásku by se snadno vešel do šálku na čaj a ještě by v něm zbylo dost místa…“
OpiTaky čkyjsou totiž dost inteligentní, a tak i poměrně svéhlavá stvoření, navíc, jejich způsob stolování, je prý dost otřesný a taky na vás poměrně dost křičí, na druhou stranu s nimi ale zažijete spoustu komických výstupů, jako třeba šimpanz Cholmondely „Bez váhání zamířil ke stolu, usedl do křesílka, a nenuceně si hodil nohu přes nohu. Pár minut se s neskrývaným opovržením rozhlížel kolem sebe a pak na mně ulpěl vyzývavým pohledem, jako by se chtěl zeptat, čím ho hodlám po namáhavé cestě pohostit.“
A představte se, kolik starostí můžou přinést i „obyčejné“ žáby, protože i ty musíte nějak nakrmit, a k tomu potřebujete poměrně početnou skupinu „pampaláků“ - „Za pět kobylek jsem platil penny; a tak si ti nejrychlejší a nejpohotovější dokázali vydělat až patnáct nebo dvacet pencí denně. Domorodci říkají kobylce i sarančeti „pampalo", a tak se klukovskému týmu začalo přezdívat pampaláci."
Tahle knížka je prostě plná úsměvných a zábavných příběhů z cest za zvířaty a vyprávění o způsobu jejich odchytu a péče o ně – vše z první ruky, od velkého milovníka přírody, její fauny i flory, zkušeného odborníka, který této činnosti zasvětil celý svůj život. A tak se moderní Noe prodírá pralesy, leze po čtyřech, skáče, plazí se, plaví se po vodách říčních i mořských, prochází se pampami i savanami a všude poznává a objevuje zvířata, jež se ocitla na seznamu ohrožených druhů.
„V záplavové oblasti Chaca žije spousta impozantních plazů. Polapit takhle velkého hada je poměrně snadné. Musíte ho chytit za ocas vytáhnout ho a pokusit se ho pevně uchopit za hlavou. Přesně to jsem také udělal. Podařilo se mi rozhněvanou anakondu zvednout z trávy a chytit za krkem dřív než na mě stihla zaútočit."
Ale vy to přeci jenom radši nezkoušejte! :-)