Mozek a důvěra přehled
Patricia Churchland
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/245879/mid_mozek-a-duvera-245879.jpg
4
5
5
Kniha Mozek a důvěra přináší zcela nové vysvětlení základů morálky, což nás nutí znovu promyslet původ jedné z našich nejuctívanějších hodnot. Průkopnice neurofilozofie Patricia Churchlandová ukazuje, že morálka má původ v biologii mozku. V evoluci vyvinutá struktura, procesy a chemie mozku motivují člověka k tomu, aby dbal nejen o svůj život a potřeby, ale také o blahobyt svých blízkých - nejprve potomků, následně svých partnerů, příbuzných a teprve pak dalších lidí. Odloučení a vyloučení ze skupiny způsobují jedincům bolest, společnost druhých naopak přináší potěšení. Výsledky vědeckého bádání nám nyní ukazují, že bude nutné přehodnotit priority, které při vysvětlování původu morálky dáváme náboženství, absolutním pravidlům a čistému rozumu. Odkud se tedy berou lidské hodnoty? Jak se přihodilo, že našemu mozku začalo záležet na ostatních? Jestliže mi geny nastaví mozek tak, aby zajišťoval, že zůstanu naživu, zplodím potomstvo, a předám tak tytéž geny dál, jak jej mohou zároveň nastavit tak, aby mu záleželo i na ostatních? Jsou morální hodnoty ryze lidským specifikem, nebo je možné tvrdit, že morálku mají i zvířata? Na tyto a mnohé další otázky se Churchlandová snaží odpovědět. Krátce po svém vydání kniha získala nejvyšší ocenění v oboru biologických věd, biomedicíny a neurovědy udělované Asociací amerických nakladatelů.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Mozek a důvěra. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (3)
Poměrně poučná a zajímavá knížka, avšak s několika výhradami.
Knížka chvílemi působí dojmem středoškolské /vysokoškolské učebnice, což zhoršuje samotnou čtivost, třeba nakousne jednu věc a nerozebere jí dál, takže na tu informaci pak stejně zapomenete, protože si ji nemáte s čím spojit. Jedna věta o docela zajímavý informací mi jaksi ztěžuje následný zapamatování.
Ač jsem nadšenec neurovědnich témat, mám pocit, že si z knihy nic neodnasim. Což je škoda. Není to ani tak o tom, že je to napsaný moc odborně. Spíš jako učebnice, ve který sem tam nemáte vodítka k informaci, co by byla třeba i zajímavá. Nevím. Když jsem četla takovýho Ramachandrana a jiné autory, neměla jsem takový pocit. Zkusím se kouknout ještě do její další knížky a uvidím.
Kniha Braintrust (Mozek a důvěra) od P. Churchland predstavuje pozoruhodnú snahu o uchopenie problematiky morálky (a zvlášť oblasť dôvery) optikou tzv. neurofilozofie, teda akéhosi konglomerátu filozofie mysle a neurovied. Pre autorku je morálka "prirodzený jav - limitovaný silami prirodzeného výberu, zakorenený v neurobiológii, tvarovaný miestnou ekológiou a modifikovaný kultúrnym vývojom." Nosnou myšlienkou knihy je hypotéza, že morálku/etiku, resp. dôveru možno - v kontexte mozgových procesov - chápať ako štvordimenzionálnu schému sociálneho konania, a síce ako (1) starostlivosť (predovšetkým o blízkych, počas evolúcie neskôr rozšírená aj k nie-príbuzným), ktorá podľa Churchland funguje tak ako funguje na základe pôsobenia hormónov oxytocín a vazopresín; (2) rozpoznávanie mentálnych stavov iných, teda tematika empatie v kontexte tzv. teórie mysle (ToM), ktorá pomáha(la) človeku v socializácii; (3) riešenie problémov v sociálnom kontexte, predovšetkým otázka odhaľovania a trestania nie-kooperujúcich členov spoločnosti (tzv. čiernych pasažierov) a súčasne odmeňovania (napr. skrze prestíž) kooperantov; a nakoniec (4) učenie sa sociálnym praktikám, prostredníctvom nápodoby, pokus-omyl, pozitívne/negatívne upevňovanie či skrze analógie.
Kniha vyžaduje istú mieru poznania/oboznámenosti sa s problematikou okolo filozofie mysle alebo neuro či kognitívnych vied, preto nemožno povedať, že ide o oddychové čítanie. Osobne sa mi najviac pozdávali kapitoly, ktoré pracovali s tématikou morálky/dôvery prizmou neurovied - pozoruhodné bolo autorkine vysvetlenie vzniku dôvery skrze pôsobenie hormónov oxytocín a vazopresín a taktiež hľadanie styčných bodov fungovania teórie mysle skrze existenciu tzv. zrkadlových neurónov. Škoda, že kniha je v závere (posledné dve kapitoly) už len "dejinami filozofie morálky" reflektujúcou vybrané koncepcie filozofie morálky (Kant, Mill). Obzvlášť veľké očakávania som mal od poslednej kapitoly - Náboženstvo a morálka - avšak autorka sa v nej zmohla len na príliš stručné (a všeobecné) zhodnotenie, že v morálke (a za morálkou) netreba hľadať nejaký nadprirodzený pôvod ani cieľ (škoda, že autorka práve na tematike vzťahu náboženstva a morálky neaplikovala niečo z metodológie neurovied či filozofie mysle). Záverom však možno knihu pochváliť ako prínosnú, a to ako pre úzku skupinu špecialistov, tak aj pre každého záujemcu o súčasné (neuro)vedecké či naturalistické skúmanie morálky.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Mozek a důvěra v seznamech
| v Přečtených | 9x |
| v Knihotéce | 7x |
| v Chystám se číst | 13x |
| v Chci si koupit | 5x |
| v dalších seznamech | 2x |
Štítky knihy
morálka biologie mozek neurověda
Autorovy další knížky
| 2016 |  Mozek a vědomí aneb Role mozku ve vzniku lidské identity |
| 2015 | Mozek a důvěra |
„Morálka je přirozený jev – limitovaný silami přirozeného výběru, zakořeněný v neurobiologii, tvarovaný místní ekologií a modifikovaný kulturním vývojem.“ Obávám, že za pár měsíců si z knihy P. Churchlandové nevybavím nic víc než tohle základní tvrzení (a to mě ještě znejistí ta ekologie), k němuž nevyhnutelně směřují jednotlivé kapitoly věnované starosti o sebe rozšířené na starosti o druhé, důvěře, spolupráci, genetickému pozadí našeho zejména prosociálního chování či (neúspěšným) snahám o nalezení univerzálních morálních pravidel. To vše okořeněné, nebo lépe řečeno podepřené řadou nedávných neurobiologických poznatků. Autorka samozřejmě k žádnému definitivnímu závěru nedojde (je otázka, zda je to v souvislosti s morálkou možné), ale naznačuje zajímavou a vlastně vcelku logickou cestu, jak dál a kudy určitě ne. Jinak souhlas s užvatelem hu_87, že kniha není napsané zrovna dvakrát čtivě a mohla by klást větší důraz na pointu, která se občas ztrácí v moři faktů. Čtivosti ani nepřidává překlad, který sice mnoho složitých termínů vyřešil velmi dobře, nicméně třeba vytrvalé překládání anglického „evidence“ jako evidence místo důkaz bylo trochu otravné. (PS: A teprve teď koukám, že hyperion si z knihy vybral tentýž citát; to jen dokládá, že je to asi opravdu nejkratší a zároveň nejlepší shrnutí toho, k čemu Churchlandová dospěla.)