Mraky nad Barrandovem přehled

10.03.2022

Další z výborných knih Stanislava Motla. Bez jakékoli autocenzury, velmi otevřeně a kvalifikovaně píše o osudech slavných i méně slavných lidí, kteří se před válkou, během ní a po ní pohybovali v tehdejším filmovém průmyslu.

Je to skvělý dokument doby, která mnohého z nich dokonale semlela, ať už zaslouženě - třeba nechvalně proslulého scénáristu a režiséra Václava Binovce, známého též jako Willy Bronx, nebo hodně smutně v případě Anny Letenské. Je zajímavé číst i o našich národních umělcích, třeba o Karlu Högerovi. A samozřejmě o super hvězdách té doby - Adině Mandlové a Lídě Baarové...

Těžko však soudit, doba byla jiná a kdo ví, jak bychom se zachovali my sami...

Plný počet a doporučuji.

08.01.2022

Je těžké až srdceryvné hodnotit a soudit protagonisty- lidi od filmu, v období nejtemnějším, tj. za Protektorátu. Jenomže tak jako v každé krizi či národní katastrofě, i v době, kdy byl vyvěšen nad Pražským hradem Hákový kříž, obnažily se charaktery. Stanislav Motl mrazivě píše o hercích, herečkách, režisérech, kameramanech etc., kteří museli, pakliže chtěli ve své práci pokračovat, zaujat postoj. Jedni se rozhodli pro cestu vzdoru, a často za to zaplatili životem, jiní pro změnu razili formu spolupráce a ti méně odvážní přímé kolaborace s nacistickými pohlaváry. Po úctyhodné Motlově práci, kdy s mnohými filmaři hovořil, a to zejména v devadesátých letech, když už byli přirozeně v důstojném věku, jsem přesvědčen: Václav Binovec byl prachsprostý udavač, který poslal na smrt mj. i Karla Hašlera. Argumentovat tím, že zpíval protirežimní písně a že si moc otevíral zobák, je zcela hloupé a vysoce arogantní. Motl několikrát v rozhovorech přiznal, že jeho oblíbenkyní a v podstatě modlou byla a je Lída Baarová. Věnuje jí spolu s Adinou Mandlovou asi největší prostor a zcela od píky popisuje její citové vzplanutí k ministrovi propagandy Josephu Goebbelsovi, jež on zcela opětoval, dokonce si tuto megahvězdu chtěl vzít za ženu.

Obrázek z června 1942, kdy českoslovenští umělci v čele s Karlem Högerem v Národním divadle vyjadřovali věrnost Říši hajlováním, je jakousi nechutnou skvrnou na jejich národovectví, bohužel to udělali, ačkoliv většina (Höger, jak Motl popisuje, financoval protinacistické iniciativy i vně Protektorátu) byla silně proti zvěrstvům, která se speciálně po atentátu na Heydricha děla. Stejně tak ošklivé a ničím nepodložené zabrání Ateliérů Barrandov českým fašisty, kteří se zviditelňovali v propagandistickém časopise Vlajka a odebrání práv akcionáře Miloši Havlovi, i to byl čirý hnus a satan nejenom v německých duších se skrývající.

Stanislav Motl má u mne plných 100% spokojenosti, a to i za to, jak popsal ortely, které byly vyřčeny soudně po válce, včetně „spravedlnosti ulice", při smrti režiséra Jana Svitáka u kostela sv. Martina na Starém městě pražském. Těžká pravda, nepředstavitelná traumata. P S: Co se asi honilo hlavou Emanuelu Moravcovi, když si ponechal v šupleti své kanceláře elaborát/hanopis Václava Binovce na spousty českých herců a židů?