Naděje: Tragédie přehled

16.03.2023

Tady je pro mě těžké hledat nějaká ta pozitiva. Premisa příběhu je zbytečně prvoplánově šokující, neustálé cynické a ironické narážky na holokaust, opakovaní vtipů stále dokola apod. Navíc autorův smysl pro humor se minul s tím mým, proto jsem se zasmál všehovšudy asi tak třikrát. Chápu spisovatelovi motivy k napsání tohoto díla. Jakožto Žid má asi potřebu se s historickými traumaty, které se ho dotýkají, nějak vyrovnávat a tak to zkouší i přes humor. Ale jako nezaujatý čtenář musím konstatovat, že mě to zajímavé prostě nepřijde. Zvlášť když je hlavní hrdina takový nesympatický ňouma a srab, který se děsí snad všeho. A to ani nezmiňuji dost fádní a předvídatelný závěr.

28.01.2020

Hodně nekorektní, hodně vtipné, hodně mrazivé. Současně se musíte na tento druh černého humoru naladit, protože někdy jsou pointy jako úder blesku, nejdřív se leknete, a pak si řeknete - neuvěřitelně trefné… Hlavní hrdina Solomon Kugel, programově pesimista, který řeší, u koho by se ukryl při budoucím holocaustu nebo co by si vzal s sebou do Osvětimi, mi byl střídavě blízký, až mi ho bylo jako věčného smolaře líto, a střídavě byl na zabití.
Plus za četné odkazy na literaturu, pro našince asi nejzajímavější využití - rovněž vtipně nekorektní - Kafkovy Proměny.
*
„A co když to opravdu je Anne Franková? Nedalo se to vyloučit – už našli bývalé nacistické důstojníky v Riu, velitele koncentračních táborů v New Jersey. Proč by se nemohla slavná pamětnice ukrývat ve Stocktonu? Dokázal by něco takového přijmout? Co kdyby přijela policie, vyvlekli by ji z domu, a zjistili, nedejbože, že je to opravdu Anne Franková? Že je naživu? Nikdy by se už nezbavil nálepky člověka - žida -, který na Anne Frankovou zavolal policii. I kdyby přežil tu ostudu, i kdyby vstřebal tu hanbu, nikdy by nepřežil výraz na matčině tváři, až by to zjistila. To už by bylo snazší přežít samotný holocaust.
Můj vlastní syn, povzdechla by, a práskne Anne Frakovou.
To jsi musel zavolat policii? vyčetla by mu. Že jsi nezavolal rovnou doktoru Mengelemu, nemáš číslo, nebo nebere telefon?“
*
„Slyšel jste snad někdy o něčem tak odporně optimistickém jako konečné řešení? Nejenom že by vůbec mohlo existovat řešení - čehokoliv, když stále musíme léčit rýmu -, ale navíc ještě konečné! Tolik naděje, co Fűhrer měl… Snílek! Dokonce romantik, že? Když zabiju tohohle, zplynuju tamtoho, všechno bude, jak má být. Tohle tvrdím s absolutní jistotou – každé ráno, když se Adolf Hitler probudil, uvařil si kávu a zeptal se, co může udělat pro to, aby zlepšil svět. Jeho odpověď všichni známe, ale odpověď není tak podstatná, jako otázka. Ještě naivnější a optimističtější než konečné řešení je však absurdní prohlášení, které z konečného řešení vzešlo – už nikdy znovu. Kolikrát od „už nikdy znovu“ se to nikdy znovu stalo? Třikrát? Čtyřikrát? A to pouze počítáme, o čem víme. Mao? Optimista. Stalin? Optimista. Pol Pot? Optimista. To je dobré pravidlo pro život, pane Kugel. Je jedno, kde žijete nebo kde jste se narodil, v momentě, kdy někdo povstane a slibuje, že na světě bude lépe, utíkejte. Schovejte se. Pesimisté plynové komory nebudují."