Nadja přehled

10.08.2024

Hlavním důvodem, proč se mi kniha nakonec líbila, byl příběh Nadji. Jinak by to bylo sice krásnými slovy podané, ale v zásadě vyprávění o bezvýznamnostech (připomnělo mi knihy W. G. Sebalda). Titulní postava a její příběh však knize dodaly na síle a působivosti. Jen by mě docela zajímalo (čekal jsem, že se to dozvím v doslovu, ale marně), jestli byla Nadja skutečná, nebo jen výplod autorovy fantazie, vtělení jeho uměleckých představ do lidské postavy. Pro první variantu by svědčily autorovy velice výstižné úvahy ohledně fungování psychiatrických léčeben v té době (a u nás pravděpodobně až do pádu komunistického režimu a akceptace základních lidských práva a svobod).

V Nadje Breton začíná úvahou o tom, co je to vlastně jáství a především co jsou to „objektivní projevy“ života jedince. Dostává se přitom do existencialistických pozic (které později zpracoval Sartre), že neexistuje nic objektivního na jedinci, o což kdyby měl přijít, by ztratil sám sebe. A v důsledku přestal být tím, kým je. Zajímavé však je, že to, kým se člověk stává, se neustále uskutečňuje a utváří průběhem života a ani tak nezáleží na těch opěvovaných volních činech či myšlenkách, které si jedinec tak opěvuje a domnívá se, že jimi disponuje, nýbrž mnohem více o člověku prozrazují malé drobnosti. Malé projevy, mnohdy jen těžko postřehnutelné, které se mohou odehrát až v určité situaci, která není vůbec volního charakteru. Je to situace mimovolní, náhodná. Člověk se plně projevuje – zosobňuje – teprve v jeho skutcích a myšlenkách v takových situacích. Breton píše, že pokud by tomu bylo naopak a my měli nějaké objektivní jáství, předpokládá ještě před naším jednáním, jací jsme, ale jak to můžeme vědět, nejsme-li vystaveni vnějším vlivům. Tato by teze předkládala určitý determinismus charakteru či osobnosti, což je nesmysl.

„Jak jsem mu vděčen (Huysmansovy), že mě bez ohledu na účinek, jaký vyvolá, zpravuje o všem, co se ho týká, na co myslí ve chvílích nejhlubší úzkosti –, že jako tolik básníků svou úzkost nesmyslně neopěvuje, ale trpělivě, nenápadně vypočítává sebemenší, na vůli zcela nezávislé důvody, které ještě má k tomu, aby byl a aby byl tím, kdo mluví, sám dobře nevěda pro koho! I on podléhá oněm neustálým podnětům, které přicházejí jakoby zvenčí a na několik okamžiků v nás vyvolávají nehybnost před nějakým náhodným, víceméně novým seskupením, jehož tajemství bychom asi našli v sobě, kdybychom se do sebe pořádně zahleděli.“

Pravá skutečnost jedince tedy neexistuje uvnitř něj jako nějaká danost ani jako něco, co se samo utvoří na základě své vlastní vůle. Člověk se utváří z velké míry nezávisle na tom, jak se utvářet chce. Zde spočívá jádro Bretonova surrealismu. Člověka utváří jeho vlastní vnitřní myšlenky a vnější projevy chování, které nemá plně pod kontrolou a které se uskuteční teprve tehdy, je-li člověk vystaven takovým vlivům (situacím), jež mají potenciál je v člověku probudit.
Právě zde se Breton rozchází s Freudem, který nemohl tento přístup přijmout. Oba se shodnou na tom, že člověka mnohem více utváří faktory mimovolní a na vědomí nezávislé. Odlišují se však v tom, kde nachází jejich zdroj. Freud vychází z potlačených emocí a tužeb. Ty však samy vychází z vnějších vlivů, jak tvrdí Breton. U Freuda však je osobnost utvořená a potlačené části v ní už lze nazvat objektivními a je jen třeba je z nevědomí dostat do sféry vědomí, aby se z ní dalo pracovat, a tehdy se člověk stane skutečně tím, kým je, bez psychóz a nevyřešených jevů mimovolně ovlivňující osobnost. Breton však tvrdí, že tyto nevědomé jevy ovlivňující člověka jsou nikdy nekončící, protože se člověk neustále utváří potenciálně při každé situaci, jíž je vystaven. Nevědomě tedy jedná, nevěnuje-li se dostatečně introspekci a nedokáže-li identifikovat své vlastní já v jeho neustálém sebe-vytváření.

A jak silně ve mně doznívala poslední věta!
Krása bude KONVULZIVNÍ nebo nebude vůbec.