Najdeš mě ve tmě přehled

03.10.2024

Všechno má svůj čas a o knize Vlastiny Svátkové to platí dvojnásob. Pro některé čtenáře totiž ten čas na tuto knihu nikdy nepřijde a někdo jiný se jí může chytit jako tonoucí záchranného kruhu. A s tím by k jejímu čtení i měli přistupovat.
Já jsem ten druhý případ. Nejen, že se mi líbila, ale v mnohém mi i pomohla. Pomohla mi v nelehké životní etapě. V mé vlastní momentální tmě. Otevřela mi oči a řekla, že v tom nejsem sama.
Každý si v ní najde to svoje a pro mě byly některé pasáže až drtivě pravdivé. Kdo nezažil toxický vztah, toxického partnera a jeho narcistickou poruchu osobnosti na vlastní kůži, nepochopí.
Já pochopila a Vlastině děkuji.

AUDIOKNIHA. Nalákala mne tím, že se laicky zabývám psychologií a taktéž krásnou obálkou. Bylo to mé první seznámení s autorkou. Co se dá o knížce říct pozitivního je, že je upřímná. Autorka je však dost otravná osobnost s jakousi "labilní" poruchou osobnosti. Z hlediska slohu se toto projevilo dost i na knize, čiší z toho takový "deník-zpověď-bezladuaskladu" styl, který vlastně nemá žádnou pointu, respektive pointa je rozplizlá všude a nikde. Povaha knihy mi samozřejmě nedá i neohodnotit tento "příběh" či "osud". Autorka se v miš-maši myšlenek se snaží udělovat jakési rady a sděluje, že na některé věci přišla a že už pochopila a vyzrála, nicméně z celé knihy čiší naopak nevyrovnanost a velký neodstup nad sebou a svým prožíváním. Děsivé je, že jak zde v komentářích tak z knihy je vidět, že má asi své fanoušky, které nějakým způsobem inspiruje. Neumím si úplně představit jakým, spíš to asi bude "vrána k vráně", nicméně kladu si otázku, jestli taková spolupráce pomáhá, nebo naopak udržuje lidi ve společné mizérii. Druhou otázku, kterou si kladu, je jestli lze vůbec takovým lidem pomoci, s ohledem na fakt, že autorka se podle svých slov dost sebevzdělává a prošla několika psychoterapiemi i psychoterapeutickým výcvikem - což opravdu je v této zpovědi vidět pouze málo. Nějak mám z toho pocit, že autorka sice na úrovni rácia ví, kde je chyba - v knize to i několikrát popisuje - ale z knihy lze vidět, že není schopná svůj vztah k mužům a ke světu obecně na úrovni prožívání změnit a otázka je, jestli je to vůbec možné. Co mne zarazilo asi nejvíc je fakt, že nevyrovnaný neurotik napíše takto zmatenou knihu a někdo ji vydá a ještě si to najde své fanoušky. Četla jsem kdysi knihu napsanou přímo od schizofreničky, a ta měla od sebe větší odstup než tato autorka. Závěrečné věty - že někteří lidé tápou ve tmě a nechtějí být nalezeni - popisují, kde se autorka (stále) nachází, i když já v tom nevidím tu pozitivní konotaci, která tam asi byla zamýšlena. Přeji autorce hodně štěstí a zážitek spokojeného, vyrovnaného vztahu ke světu i k sobě bez sebeklamu a berliček. A vyrovnaným čtenářům citlivým na estetiku, aby se nenechali jako já zmást krásnou obálkou. A těm nevyrovnaným, aby se nechytali rad a neinspirovali prožíváním této autorky.