Nebeský žebřík přehled

22.03.2024

„Jak mám nenávidět to, co od přirozenosti miluji? Jak mám být osvobozen od toho, k čemu jsem na věky připoután? Jak mám opustit to, co bude se mnou vzkříšeno? Jak mám uzdravit to, co má zkaženou přirozenost? Jaké důvody mám říci tomu, který má všechny důvody na své straně?“

Mám starověký východní asketismus nějak rád. Jasně, je to způsob vztahování se k Bohu, který je obtížné přesadit do současného společensko-kulturního kontextu. Taky se mi stalo, když jsem vykládal o čem čtu a že mě to baví, že to vyvolalo v mém okolí trochu ustarané výrazy a strach, abych se nějak nepokoušel kráčet v Klimakových stopách. No, ale to opravdu nehrozí. :-)
A ani by to myslím nebylo dobře. Při vší úctě k pánům mnichům, askeze dnes akcentuje, že vzdávání se něčeho je užitečné pro soustředění se na něco jiného, co je důležité pro vnitřní růst a autentické lidství. Už se nezdůrazňuje vítání utrpení, ale jeho přijetí. Ne proti tělu a vášním, ale k jejich kultivaci. Tím má askeze pomáhat růstu lásky v člověku a také v komunitě.
Na druhou stranu: láska v nás se potřebuje osvobodit, to předpokládá ovládnutí těla. Lenost, netečnost a strach z námahy brání v lásce vůči Bohu a bližnímu. Také je to potvrzení, že si vážíme duchovních hodnot více než tělesných (jen to opravdu musí být postoj ve prospěch duchovních hodnot). Askeze je tak jistým symbolem širšího vztahu člověka ke světu - a jistý odstup v uspokojování tělesných požadavků se jeví jako symbol vztahu, který si přejeme mít ke světu.

Ale zápisky Jana Klimaka nejsou teoretickým pojednáním o askezi jako odpoutanosti od vášní. Tedy, vlastně, objektivně ano, objektivně jsou pojednáním o askezi, s koncepcí a strukturou. Ale ne pro mě. Já to četl jako svědectví o oddané lásce k Bohu a touze být pro Boha tou nejlepší variantou sebe. V tom se mi zdá být Jan Klimak inspirací, bez ohledu na to, že použité prostředky a zastávané názory jsou někdy dost radikální. Takže, i když byl duch textu ode mne občas na hony vzdálen a někdy byl taky dost jednotvárný a opakující se, bylo to svým tahem na branku hodně zajímavé a povzbuzující.

„Vstaňte a stůjte zpříma, vy, koho hříchy srazily k zemi.“

Kniha predstavuje osobitný žáner náboženskej literatúry. V prvom rade je potrebné uviesť, že sa nejedná ani o prvú či jedinú knihu týkajúcu sa témy „mníšskej cesty ku spáse“. Ióannés Klimakos, bol mních zo 6. storočia, pričom jeho dielo Nebeský rebrík, možno považovať za vysoko hodnotné dielo jednak z hľadiska histórie mníšstva, náboženstva, ale aj cesty spásy. Kniha je koncipovaná ako odporučenie mnícha mníchom ako sa možno po rebríku cností dostať až ku spáse za života. Bežný čitateľ by si mohol povedať, že k tomu postačí Biblia sama, či Písmo, avšak to platí pre tých, ktorí chcú dosiahnuť spásu po smrti. Naopak tí, ktorí sa chcú už za života priblížiť k Bohu, akoby anjelské bytosti musia prejsť tŕnistou cestou „umŕtvovania“ vášní, hriechu a tela a zaodieť sa do čistého rúcha.
Samotné dielo sa dochovalo vo viacerých výtlačkoch a v stredoveku bolo veľmi populárne. Nie je sa čomu čudovať. Je až na neuverenie ako dobre Ióannés Klimakos poznal „psychológiu“ človeka a jeho hriešnosť. Jednotlivé stupne spásonosného rebríka predstavujú, buď budovanie určitých správnych cností alebo odstavovaní zlozvykov, podľa odskúšaných „receptov“ mníchov. Kniha sa určite nečíta jednoducho a ľahko, ale je v nej veľké množstvo zaujímavých postrehov a jednoznačne stojí za prečítanie, aj keď v niektorých môže vzbudzovať odpor pre fanatickosť, ktorú knihu odporúča. Pre týchto však kniha nie je určená a ten kto hľadá odpovede sa ich v knihe určite dozvie dostatočne.