Nedeľné šachy s Tisom přehled

15.05.2024

Knihu hodnotím velmi vysoko, jde o slovenský "Šikmý kostel", ale jen v horizontu jednoho lidského života, od cca 30. let minulého století, očima dívky/ženy, která je do určité míry autista a také trochu Židovka. Na rozdíl od paní Lednické nás pan Lavrík ani trochu nešetří, slovenský fašismus není vnější vliv, ale vyvěrá přímo z tamních lidských postav, z jejich chyb a charakterových nedokonalostí. Šikmý kostel je přes všechnu hrůzu hladivý, lidé jsou dobří, jen ty dějinné události je válcují. Lavrík nás učí, že zlo je uvnitř každého z nás. Když by to šlo, dám 6 hvězdiček. Hlavní problém je, že tuto knihu dočte jen ten, komu je již předem jasné, že dnešní vypjatý slovenský nacionalismus je zlo.

24.02.2024

Žiaľ, nevlastním slovenský originál, knižku som čítala v českom preklade.
Odohráva sa v Bánovciach nad Bebravou, z kade pochádza moja rodina. Dedko tam v čase konania tohto príbehu chodil do školy.
Bánovce sú neobyčajné tým, koľko významných slovenských osobností sa v nich a ich blízkom okolí narodilo alebo pôsobilo. Ľudovít Štúr, Janko Jesenský, Alexander Dubček. A Jozef Tiso. O ňom je táto kniha.
Perspektíva príbehu z pohľadu "úchylného" autistického dievčaťa Aničky bol šikovný ťah. Takto sme si vypočuli nepríjemné pravdy o Slovákoch, našom národe a histórii, a ešte sme sa pritom aj zasmiali. Tak cez slzy.
Autor je nemilosrdne úprimný a povahu slovenského národa odhaľuje až na kosť.
Pre mňa najemotívnejším momentom knihy bol Aničkin popis transportu jej sesterníc do internačného tábora.
Škoda toho záveru. Prišiel mi ako z rýchlika, preplácaný a zmätočný.
Avšak knižka ako celok sa mi moc páčila a úprimne ju odporúčam ďalej.

... paní lékárníková se z hlavního města vrátila náramně rozčarovaná, protože na Slovensku je jedenáct škol pro úchylné, zatímco v českých zemích je jich sto tři. To jsou jaké poměry, když máme být moderní republikou, zlobila se a chodila tam a zpátky po pokoji, ani se cestou nesvlékla. Ať pro celý stát platí stejný metr! Jak máme držet krok s Prahou, když už ani pro ty nešťastné blázny na Slovensku není spravedlnost!

Jenže co měl Monsignore co vyčítat, když sám byl absolventem vídeňského Pázmánea, elitní líhně kádrů katolické církve pro celé Rakousko-Uhersko, a ještě v tisícím devítistém devatenáctém si psal příjmení maďarsky – tedy Tiszo József? ušklíbal se pan lékárník.
Myslela jsem si, že to nebude úplně takhle, že je to nějaká podstrčená zlomyslnost od pana lékárníka. On se jen velice nerad nechával zatahovat do rozpravy na tato velká témata přesahující chápání jednotlivého člověka. Když už se přeci jenom podvolil, stahoval je k zemi za nohy z nadoblačných výšin a nenechal na nich ani špetku toho nadpozemského jasu a vznešenosti, které se tak dobře poslouchaly se zavřenýma očima v podání našeho pana faráře, protože Monsignore svým slovům uměl dát tolik přesvědčivého zápalu a odhodlání, že se s nimi nedalo nesouhlasit, a to do puntíku.