Největší lekce dona Quijota přehled

10.09.2022

Exotika, cesty, nepoznané barvy, chutě, zvuky, vícevrstevnatá podobenství a těžko uvěřitelné, ale fascinující, vzájemně se prolétající příběhy – to všechno mě moc bavilo a byl jsem rád, že jsem konečně narazil na českého autora mladší generace, který píše tak, že mi umožňuje snít. Na románu je zvláštní, že ta všudypřítomná intertextovost je jeho nápadem, strukturou, ale i smyslem celého příběhu, a dokonce i výrazem nenápadných ilustrací, které jako by z velkých detailů přibližovaly strukturu tkaných povrchů. Přesně to vyjadřuje (podle mě klíčový) citát: "Dej mu moji knihu i můj modlitební koberec. Psaní knih je jako tkaní koberců. Na líci se obrazy zdají dokonalé, ale na rubu jsou plné nitek, které ty obrazy zastírají. Jenom Bůh – On má devadesát devět jmen – vidí, jak je všechno utkané, a nám nezbývá než klečet." Skutečně, i já si myslím, že nemá příliš cenu tuto knihu rozplétat z hlediska dějin literatury a literární vědy (i když sám autor se možná bavil tím, jak se mu povedlo zakomponovat nejrůznější variace a parafráze), stačí se jí jen nechat okouzlit. Na druhou stranu ale musím přiznat, že ačkoli mě kniha bavila, nijak výrazněji mě nezasáhla, šla docela mimo moje emoce a podvědomí. Nešla mi do krve a nic mi z ní nezůstalo pod kůží. Možná proto, že pokud opravdu nejde o pravdu a Bůh je prostě "největší z vypravěčů" (s. 189), pak tomu jinak báječnému vyprávění chybí smysl a cíl. 90%