Nemám žiadne meno přehled

31.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno ČERVENEC 2014):

Jde o příběh tehdy patnáctileté dívky Dagmar Hilarové, která byla poslána do terezínského ghetta, kde strávila více než dva roky svého života. Psala si deník, do kterého zapisovala dění v Terezíně. Krutou pravdu, nad kterou může dnešní člověk jen nevěřícně kroutit hlavou a představovat si, jak se nejspíš vězeň v Terezíně musel cítit a co všechno musel vydržet a vytrpět aby přežil - což se nepodařilo všem. Právě tento deník se později dočkal své knižní podoby - avšak ne zrovna té nejlepší - a až o mnoho let později se konečně dočkal českého vydání, což bylo autorčiným posledníma přáním.

Napsat dobrou recenzi na tuhle knihu je skoro až nemožné, přesto se o to alespoň pokusím. K přečtení této knihy mě vedla hlavně zvědavost. Byla jsem zvědavá na to, jak to asi tenkrát vypadalo - a po přečtení této knihy bych to raději ani nevěděla. Ale je pravda, že o tomhle by měl vědět každý! Každý by si měl přečíst tuhle knihu, aby pochopil, jak to tenkrát bylo a jaké máme štěstí, že žijeme v této době. Jasně, tohle mnoha z Vás slyší pořád, ať už od babiček, dědečků, nebo ve škole od učitelů... Ale všichni mají pravdu!

,,...Stáváš se číslem
v kartotéce něčí
vzali ti domov...''

Na samotném začátku se můžete dočíst o samotném příběhu knihy. Příběh Dagmar Hilarové si totiž přisvojila nizozemská spisovatelka Miep Diekmann, která prohlašovala, že tato kniha je její dílo a Dagmar Hilarová napsala pouze básně, které jsou v knize obsaženy - a které mimochodem perfektně doplňují text. Tohle mi přijde jako (s prominutím) pěkná sprosťárna! Jak může někdo něco takového udělat? Jak si vůbec někdo může dovolit přivlastnit takové dílo někoho, kdo si toho tolik vytrpěl, aby přežil a mohl své zápisky vůbec zveřejnit a dostat mezi lidi? Tohle snad ani nejde pochopit. Důležité je, že vše vyšlo na pravou míru a kniha-deník Dagmar Hilarové byla vydána v češtině tak, jak si to přála.

''...a na tvé hrudi klečí
že umřít nemůžeš
ani pokojně žít...''

Čtení samotné knihy je neskutečně děsivé. Při představě, že lidé opravdu žili v tak strašlivých podmínkách, že Dagmar opravdu převážela mrtvá těla na vozíku a prožívala tak strašlivou samotu, když poslali její rodinu
transportem do Osvětimi - a později poslali pryč i její terezínskou lásku Jiřího Pavla (bratra Oty Pavla) - a ona zůstala úplně sama... To je prostě strašné! Celý její příběh mě velice zasáhl a upřímně se jí klaním, jak tohle všechno mohla vydržet a přežít a pak s těmi vzpomínkami žít po zbytek života - stejně tak všichni ostatní, co přežili tuhle hrůzu.

O tomhle tématu a celé knize by se dalo mluvit strašně dlouho, ale myslím, že úplně nejlepší bude, když si knihu každý z Vás přečte sám a udělá si na ní i na celou tu dobu vlastní názor. Je něco jiného, když si čtete mé pocity a dojmy na tuhle knihu a když je sami zažíváte při čtení.
Hodnotit tuhle knihu je nemožné. Pokud bych měla hodnotit tu dobu, ten děj, tak se mi to vůbec, ale vůbec nelíbilo! Dalo by se použít spoustu synonym, která by vyjádřila mé dojmy, ale ta už by nebyla tak úplně lichotivá a patřičná. V tomhle případě nebudu hodnotit knihu jako takovou, ale dubu hodnotit sílu, kterou Dagmar Hilarová měla a to, jak velký dojem na mě udělala. Mám před touhle paní Spisovatelkou velký respekt, který se nedá vyjádřit jen několika hvězdičkami!

19.06.2024

Tuším, protože nevím, tak jen tuším, že to muselo být strašně těžké. Dostat se do koncentračního tábora a prožívat všechny ty hrůzy, které si my, co jsme to nezažili, nedokážeme ani trochu představit. Ale - knížka měla straaašně dlouhou předmluvu, myslím, že dvacet stránek je až až a pak, byla psaná, jako kdyby byla paní autorka na pionýrském táboře, tím nechci zlehčovat to, co zažila. Jen mi nepasuje k tomu strašnému místu tak vágní popis všech prožitků. a pak.... další doslov a dalších patnáct? stránek. Ne, kniha se mi nelíbila, bohužel.