Nesnáze s hraběnkou v nesnázích přehled

10.10.2024

Příběh Thorolfa a Yvette pro mě bude vždycky extrémně nostalgickou záležitostí. Poprvé jsem ho četla před dvaceti lety, když jsem si knížku vzala od babičky. Doteď si pamatuju, jak se babička smála, když se Thorolf oženil s Bzou. Když jsem knihu četla, prostě jsem musela myslet na babičku a na dětství.

Když jsem knížku četla prvně, spoustě věcem jsem přirozeně nerozuměla (a nemyslím jen narážky na sex). Lituju, že teď, když jí už rozumím, si o ní nemůžu s babičkou popovídat. To ona mi ostatně ukázala humorné fantasy, ona mi dala první knížku od Pratchetta... ale já tomu všemu přišla na chuť moc pozdě.

Ale ke knize.
Cením humor. I když z dnešního pohledu můžeme v knize spatřovat i nějaké stereotypy a klišé, na svou dobu byla knížka jistě progresivní a feministická (úplně chápu, proč se líbila babičce, Yvette prostě bojovala za to, co chtěla každá žena - svobodu).
Nicméně i ty situace, které se dnes mohou jevit už nevhodné a kontroverzní, zvládá kniha s lehkostí a přirozeností, takže mě při čtení nijak neobtěžují a nepřipadají mi trapné.

Po posledním přečtení se však neubráním i negativním pocitům. Strašně se mi nelíbí konec a jeho poselství. Naprosto chápu, proč Thorolf neskončil s hraběnkou, kterou po celou knihu zachraňoval a miloval. (Upřímně, vlastně žádný čtenář nemůže Thorolfovi přát, aby s ní skončil. A vlastně nechápu, kdy a jak se do ní zamiloval. Nikde to mezi nimi nejiskřilo, v ničem si nerozuměli...)
Kniha má být ironickou odpovědí na rytířské romantické příběhy, prostě nesmí skončit jako klišé. V pořádku. Ale proč proboha nemohla být pointa v tom, že Thorolf nakonec najde opravdové štěstí někde jinde? Že zjistí, že láska je najednou snadná, že teprve pak pozná, že s hraběnkou to bylo toxické, a ne romantické? Proč nemohli být nakonec všichni šťastní? Aspoň trošičku?

Ten konec je tak depresivní, až se mi z toho chtělo začít trhat si vlasy. Opravdu je pointa v tom, že má člověk zapomenout na lásku a být praktický a vzít si první osobu, která je ochotná to udělat? I když ji nemiluje, i když ji vidí jako "obyčejnou a trochu při těle" (a nic víc)? Ehm. Jestli takhle někdo vidí realitu, je mi to z toho smutno.
Nemohla připadat Ramona Thorolfovi aspoň trochu... já nevím, cokoli! Chytrá, milá, roztomilá, hezká, vtipná... nemohla se mu aspoň v něčem líbit?
Na závěr je Thorolf "šťastný v rámci možností", Yvette je nešťastná (Ramona nejspíš taky, jak by mohla být šťastná) a tak to končí, přátelé.

(V tomhle prostě miluju Johna Moora, kde postavy sice nikdy nedostanou, co chtěly, ale ve výsledku jsou vždycky šťastný. Napsat to on, najde Yvette štěstí, byť nečekaně s "rabem prostého původu", který ji však respektuje a miluje nejen pro její tělo, zatímco Thorolf najde milou dívku s jeho smyslem pro humor a nakonec se všichni sejdou u jednoho stolu a všichni jsou šťastní a všichni přejí štěstí těm druhým.)

(Nespokojená jsem i s jistou nekonzistencí, která se však dá humornému fantasy prominout. Příklad hned na začátku, kdy je hraběnka vtipná, ale Thorolf následně shledá, že hraběnka je sice krásná, ale chybí jí smysl pro humor. Postavy byly zkrátka takové, jaké se je hodilo zrovna mít pro vtip a děj.)

PS: Až na to povyšování se souzním s Yvette. Sice řekla spoustu špatného, ale nic špatného neudělala. Jediné, co v podstatě celou dobu chtěla, bylo mít kontrolu nad vlastním životem a svým tělem. A ani to se jí nakonec nepovedlo.

30.07.2024

Když se Thorolf Zigramson pustil do zachraňování spanilé Yvette, hraběnky z Grintzu, netušil, kolik trablů na sebe právě přivolal. Z uliček Zurshnittu až do vesnice sharmattských trolů pak sledujeme seržantovu pouť, plnou lapálií, hrdinských dobrodružství i úsměvných chvilek. Nesnáze s hraběnkou v nesnázích jsou humornou fantasy se spoustou veselých gagů, rádoby zábavných historek a pohříchu i s množstvím nudné rétoriky, která mlátí prázdnou slámu takovým způsobem, až z toho jednoho bolí koule. Koneckonců nejspíš by to nebylo humorné, pokud by zde nebylo nějaké to sexuální harašení, čím beznadějnější, tím lépe pro další rozvíjení zápletky a další kvanta nadržených diskusí. Postava hraběnky Yvette vlastně nemá v tomto příběhu jiný důvod k existenci. Chudák Thorolf, který si tím vším musí projít, okomentovat to, a ještě se s tím vypořádat. Za mě kniha, po jejímž přečtení jsem si řekl: „Hmmm, tak fajn, pojďme dál k něčemu pořádnému.“