Než jsme se odcizili přehled

Potkali jsme se před patnácti lety, skoro přesně na den, když jsem se stěhoval na kolej NYU v Senior House, hned vedle tvého pokoje. Říkala jsi, že jsme byli nerozluční kamarádi. Rád si myslívám, že to bylo něco víc. Žili jsme z ničeho, leda z radosti, že jsme se našli prostřednictvím hudby (byla jsi posedlá Jeffem Buckleym), fotografování (pořád jsem tě fotil a nemohl jsem s tím přestat), toulek po Washington Square Parku a všech těch divných věcí, které jsme dělali, abychom si vydělávali peníze. V tom roce jsem se sám o sobě naučil víc než kdy jindy v životě. Přesto jsme se z nějakého důvodu rozešli. Léto po promoci jsme se přestali stýkat, když jsem odjel do Jižní Ameriky pracovat pro National Geographic. Když jsem se vrátil, byla jsi pryč. Tak trochu si pořád nejsem jistý, jestli jsem na tebe po té svatbě moc netlačil… Pak už jsem tě neviděl, teprve před měsícem. Byla středa. Houpala ses na špičkách a udržovala rovnováhu na tlusté žluté čáře, ubíhající po okraji nástupiště v metru, a čekala jsi na linku F. Neuvědomil jsem si, že jsi to ty, a potom už bylo moc pozdě, ty jsi byla pryč. Znovu. Vyslovila jsi mé jméno, viděl jsem ti to na rtech. Snažil jsem se přimět vlak, aby zastavil, jen abych tě mohl pozdravit. Jakmile jsem tě zahlédl, znovu mě zaplavily všechny pocity a vzpomínky na mládí, a větší část následujícího měsíce jsem strávil přemítáním o tom, jak asi žiješ. Možná že jsem se zbláznil, ale nechtěla bys se mnou zajít na skleničku a dohnat těch posledních patnáct let?... celý text