Nežádoucí svědek přehled

Moc zábavné čtení. A bavila bych se jistě ještě víc, kdybych jednotlivé postavy lépe znala. O českých emigrantech bez servítků a iluzí. Vřele doporučuji.

Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 7): Ty krávy tam určitě pracovaly v horizontální poloze. Jenomže po padesátce to jde ztuha. Za středověku by se potloukaly před kostelem, bily v prsa a obtěžovaly poutníky. Tady si hrajou na báby kořenářky a prodávaj indiánský čajíčky.

Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 10 - o Krylovi): Muže považoval buď za dočasné hospodské kumpány a kámoše anebo nepřejícné a závistivé hajzlíky.

Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 31): Němečtí a rakouští básníci prý již od konce padesátých let s obdivem a jistou závistí sledují, že Češi překládají jen nejlepší z nejlepšího a nic jim neujde. I takové doby prosím bývaly!

Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 58): Co mi do prkánka v Praze chybělo? Dohromady nic moc. Rajtoval jsem děvky, sbíral starožitnosti a chlastal. Na mne byl českej bolševik krátkej.

Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 77): ...tím více jsem oceňovala úsloví berlínského proletariátu, že nejvyšším stupněm uznání je závist.

Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 109): To by nám přece doma nikdo nevěřil, jak to tady flikujem.

Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 112): Ideály přicházejí a odcházejí. Jen spros%tárna je věčná. Dycinky lez ten prevít někomu do... Dycinky, dycinky! O čem se nesmí mluvit, o tom se může lhát.

28.04.2020

Paměti nebo lépe řečeno vzpomínková próza paní Markéty Brouskové, která v roce 1969 emigrovala do Stuttgartu. Popisuje setkání s jinými emigranty i chování místních obyvatel. Styl psaní je drsný a mnohdy opravdu sarkastický,.

"Ve Švábsku se člověk musí narodit. Místní mi připadali jako spiklenci. Tulili se k sobě a jen po očku pozorovali, jak si počínáme. Byli sice zdvořilí, ale dávali nám rádi najevo, že jsme utkáni z úplně jiné látky. A pokud to někdy mysleli dobře, tak jsme jim prostě nevěřili.
"Koukám, že jste klukovi pořídila bytelné kozačky," pochválila mě synova třídní učitelka.
"Máme listopad," poznamenala jsem s údivem.
"Řekové dětem zimní boty nekupují. Nechají je od vánoc do velikonoc marodit."
"Já jsem z Prahy."
"Ach božíčku, můžete mi prominout."

"Vyprávěj mi něco o emigraci!" vyzvala mě v prvním desetiletí 21. století statná sedmdesátnice E. H., počátkem padesátých let velmi pohledná svazačka, opovrhující všemi pražskými buržousty včetně rodičů. Ale jejich vinohradským činžákem v roce 1991 přirozeně nepohrdla."
"Chci slyšet jenom něco hezkýho, smím-li bejt tak smělá."
"Smíš," zasyčela jsem.