Nezapomenutelné: 1945-1956 přehled

07.01.2024

Koncem devadesátých let jsem tuto knížku četl poprvé a pamatuji si, že jsem ji přečetl skoro za noc, že mě tak chytla, že jsem ji nechtěl odložit, dokud jsem ji nedočetl. Teď po letech jsem se k ní vrátil a stále na mě má velký dopad, své kouzlo a určitě se k ní znovu vrátím a znovu přečtu.

Je to taková lehčí varianta Solženicynova Gulagu. Jedná se o svým způsobem idealizované vzpomínky kozáckého důstojníka z roku Krasnovů. Je vidět, že autor není spisovatel. Píše stručně, jednoduše, v krátkých větách. O to více to vše je autentičtější.

Kniha začíná zradou kozáků v Rakousku v roce 1945. Tito kozáci utekli před bolševiky do emigrace a uvítali tažení Hitlera na SSSR, přidali se na jeho stranu. O vojenské službě ve wehrmachtu se Krasnov prakticky nezmiňuje. Tváří se jako profesionální voják, neomlouvá se za svou službu, prostě o tom mlčí. Kozáci se báli SSSR, uvítali, že se vzdali Angličanům, kteří jim slíbili, že je nevydají SSSR. Ale hned při první příležitosti je vydají SSSR i když ví, že to znamená odsouzení. Pocit zrady od Spojenců se táhne celou knihou. Stalin, Churchill nebo třeba Roosevelt jsou pro Krasnova téměř na stejné úrovni.

Kozáci byli odsouzení na deset let do Gulagu za protisovětskou činnost, terorismus apod. Sám velký generál Krasnov (vzdálený příbuzný autora, kterého nazývá dědečkem) byl oběšen. Autorův otec i strýc umírají v gulagu. Autor popisuje Lubljanku, Lefortovo. Výslechy, mlácení, odsouzení. Rvačky s kriminálníky. Přijde mi, že si idealizuje Vlasovce. Téměř každý dobrý člověk v lágru je Vlasovec. Vlasovci a kozáci jsou elita gulagů, gentlemani, kteří drží při sobě.

Po deseti letech je Krasnov propuštěn na svobodu a s pomocí mezinárodního Červeného kříže odchází do Švédska za svou ženou, kterou déle jak deset let neviděl a chystá se sepsat své vzpomínky. Je rok 1956. U autora je v závěru vidět ruský patriotismus, naděje, že SSSR brzy skončí a objeví se nové Rusko. Ty konečné myšlenky mi tak přijdou podobné dnešní době, kdy Rusko je izolované, pod sankcemi a má pocit, že celý svět je proti němu a přitom je samo agresorem. Ty závěrečné myšlenky by se tak hodily na dnešní dobu.

V knize často Krasnov porovnává Rusy, kteří před bolševismem odešli do emigrace (on sám z Ruska odešel s rodiči, když mu byli 4 měsíce a vrátil se tam jako zajatý kozácký důstojník ve svých 27 letech), a s Rusy, kteří v SSSR zůstali a skončili v gulagu.

V knize je dost nepřesností. Hned na přebalu je rodokmen rodu Krasnovových, který logicky nedává smysl, například otec autora by byl starší než jeho „děd“. Krasnov také popisuje povstání v jednom z kazachstánských gulagů, které dle jeho slov uspělo, vůdci nebyli odsouzeni a získali úlevy. Podle wikipedie byli vůdci popraveni a zemřelo při povstání trestanců až 700 odsouzenců. Snad v tom roce 1956 neznal autor pravdu, snad si idealizoval úspěchy povstalců. V knize je také uvedeno, že v současnosti nejsou známí žádní potomci rodiny Krasnovových, všichni byli vyhlezeni a nebo zemřeli. Podle wikipedie Miguel Krasnoff žije v Chile, má syny i vnuky a byl Pinochetovým generálem.

Škoda, že není v knize vysvětlena více autorova smrt. Je naznačeno, že zemřel v roce 1959 za záhadných okolností v roce 1959 v Buenos Aires. Jak se tam dostal, když odešel do Švédska? Jaké to byly záhadné okolnosti? Tak krásně by se to hodilo do doslovu ke knize.

Rozhodně všem doporučuji k přečtení pro pochopení ruské mentality.