Nokturnál přehled

07.09.2021

„Zeď... Zeď z lásky k sadu
a z nenávisti k lidem.
Na vnitřní straně je více stromů
než plodů. Na straně vnější
je více hříchů než stehen.
Ta zeď, byť silná je a vysoká
a hrotitá, přece jen vábí.
Pro všechno v jejich škvírách
číhají zmije. Dobrá zeď!“

Moc mě lákalo téma zdi jako elementu, který nás paralyzuje a umrtvuje v nehybnosti. Kvůli němu jsem si k dalšímu čtení Holanova díla vybral právě tento díl jeho sebraných spisů. A zdí na mnoho způsobů jsem se skutečně dočkal: zeď kterou si nás drží od těla ti, které milujeme, i ti, které nenávidíme. Zeď, kterou se marně snažíme chránit své blízké. Zeď, která je tak dlouho naší součástí, že už ani nevnímáme, jak nám brání podat někomu ruku...

Bohužel, přestože věřím Vladimíru Holanovi, že své básně niterně prožívá, tentokrát se mi – na rozdíl od dříve čteného Lamenta – nepodařilo dobře pronikat do jeho světa. Často jsem nejen že nepochopil ono obligátní „co nám chtěl básník říci“, ale nedokázal jsem se ani naladit na stejnou emoční vlnu. Poezie často způsobuje, že se mi zatajuje dech, že mi běhá mráz po zádech, že nahlédnu někam, kam mě racionalita nedovede. To se s touhle sbírkou dělo jen lehce a jen občas.

„A přece zatím všechno, všechno zde
je zázračné jen jednou:
jen jednou krev Ábelova,
která měla ničit všechny války,
jen jednou neopakovatelnost a nevědomí dětství,
jen jednou mladost a jen jednou zpěv,
jen jednou láska a současně být ztracen,
jen jednou všechno proti dědičnosti a zvyku,
jen jednou rozvázání smluvených uzlů a tedy osvobození,
a jen jednou tedy podstata umění,
jen jednou všechno proti žaláři,
ledaže by sám Bůh chtěl na této zemi
vystavět si dům...“