Nuda v Čechách přehled

15.08.2024

Audiokniha Čro. Poetická kniha o vážných věcech. Rok 1968 a možná emigrace nebo silně vyvinutý patriotismus? Láska a rozhodování mezi dvěma ženami. Překrásná čeština. Namluveno panem Ladislavem Frejem tak nádherně, že to bere dech.

05.05.2020

Nietzsche napsal, že lidský jazyk je strašně hrubý nástroj, protože pro každou emoci má jen slovo, označující její extrém, tudíž nedokáže zachytit jemné nuance nálad. Kliment ho touto knihou usvědčuje z omylu. Text je tkán tak jemně a šetrně, že Vám až tak v půlce knihy dojde, že je to vlastně poezie. Poezie, do které se člověk ponoří a sní, a ona jej nese a kolíbá a naráz přijde obrovský zvrat, takže jen zalapáte po dechu a už se zase nesete. Můžete na nějakou scénu čekat několik desítek stran a pak si najednou uvědomíte, že teď, teď se to stalo, ale kniha už vás odváží pryč, jako vlak spějící krajinou (kam?), takže jen letmo máte čas zaostřit z okna na nějaký detail, vesnický hřbitov, sněhuláka, truhlici, Atlase nad portálem anebo na čtenáře v okně, který se uprostřed noci nemůže odtrhnout od čtení. V tom čtenáři jsem se poznal, právě jsem se totiž nemohl odtrhnout, navzdory hluboké noci, od poslední kapitoly téhle knihy.
Mnoho knih má sem tam nějakou pasáž, které se podaří chytnout čtenáře za srdce, sladit se s jeho rytmem. Alexandr Kliment touto knihou jako teplou dlaní mé srdce uchopil a nepustil až do poslední stránky. Jak se říká: dotýkalo se mě to. Jemně, ale stále, někde blízko, ale přece ne jen za hranicí dojetí a patosu.
Pokud jsou autoři jako Fuks, kteří přepečlivě vybrušují každé slovo, takže z knihy cítíte až strojovou preciznost, z Klimenta tryská báseň. Zdánlivě nahodile, ale při bližším pohledu důkladně, jako když tkadlec klade jednu hedvábnou nitku vedle druhé. Vás pak ovane už hotový šátek, a to kdekoli knihu otevřete:
„Byl bych tě chtěl milovat hned a tady v tom ráji třezalek, ale protože jsi tu nebyla, alespoň jsem si tě živě představoval se žlutým polštářkem pod hlavou a pomodlil jsem se: Ty poušti třezalek, dej, ať Jarmilu miluju absolutně. A že bys ty, která překládáš tolik pestrých příběhů z tolika bohatých jazyků, nevěděla, jak tohle slovíčko vyjádřit česky? Absolutně, víš? A nesl jsem to slovíčko v sobě spolu s jedním žlutým květem v ruce jako monstranci. Slunce se v lehce rozpuštěné mlze vzduchu vzdalo rozumu a celé z výšky na mě spadlo v oslňujícím, oslepujícím rozptylu.“