O ševci Matoušovi a jeho přátelích přehled

13.09.2016

Staškův podhorský román z doby revolučního 19. století mě zaujal konstatováním, že hlavní hrdina je anarchista. Vzhledem k tomu, že v roce 1848 se evropský anarchismus (natožpak ten v rakouské monarchii) teprve konstituoval, předpokládal jsem, že postavy budou zejména autobiografickou projekcí samotného Staska. Nemýlil jsem se.

Příběh ševce Matouše je inspirován skutečnou událostí; tomu napovídá poměrně rozvolněná fabule, v jejímž rámci se autor snaží zaznamenat veškeré příhody s Matoušem spjaté. Kupodivu to na dynamice příběhu neubírá, právě naopak. Stašek vytváří plastický obraz 19. století se všemi jeho klady i zápory a nářeční obraty ještě podtrhují autenticitu.

Matoušův anarchismus je spíše symbolický - projevuje se zejména v nedůvěře ke kněžím, kteří jsou zde až karikaturně zobrazeni coby krvelační amorální pošuci fanaticky vystupující proti demokratizačním tendencím. Jinak je Matouš bolševik jak vyšitý. V kapse komunistický manifest a plná huba idejí o socialistické republice a znárodňování panských majetků.

Když tomuto vynikajícímu sociálnímu obrazu doby přidám k dobru ještě záblesky červené knihovny (Růza se vymaní z buržoazního područí manželského svazku a zcela hippiesácky se oddá volné lásce) v podobě úžasných opisných pornopasáží, nezbývá, než tomu dát plnou palbu:

"Matouši!"
"Růženko!"
Zpívali jim kosi, zpívali jim drozni, smálo se na ně jarní slunečko. Usmál se i starý Čas a hodil jim zrníčko, jež rozpučelo k životu.