O strašidlech přehled

Knížka, na kterou jsem kdysi narazila víceméně náhodou, ale něčím mě zaujala a já ji koupila, aniž bych věděla, kdo je autor, nebo co napsal jiného. Asi intuice? Z knihy se záhy stala stálice mého čtenářského zájmu, vracím se k ní hlavně o prázdninách, kdy si čtením vyvolávám atmosféru, vůni a vzhled míst, kde se děje odehrávají. Škoda, že knížka není moc známá, a zapadá mezi ostatními autorovými díly.

"Zápletka" je taková, že se jednoho večera sejde 12 přátel a vyprávějí si příběhy. Co povídka, to jeden vypravěč a jeho příběh. Všechny příběhy mají stejného jmenovatele, a to setkání s nějakou nadpřirozenou bytostí a jevem.

Co mi při prvním čtení vadilo (při dalších to již bylo bezpředmětné, protože si knihy - někdy ke své smůle - pamatuji) bylo, že v názvech povídek je prozrazeno, s jakým strašidlem se vypravěč setkal. Jako příklad může sloužit povídka první, kde je to vyloženě na škodu, osobně si myslím, že by bylo hezčí nechat čtenáře tápat a hádat (nebo např. povídka o doktorce, která jezdí rallye - hned zpočátku je vyzrazeno, kdo byl zdvořilý stopař Balcárek, kterého vzala do auta). Těm, kteří nečetli, proto doporučuji zakrýt si názvy kapitol, nedívat se do obsahu, a jen se začíst, zážitek z četby tak bude lepší.

Z osudů některých strašidel je mi někdy smutně, dnešní doba již nepřeje romantice a i s bytosti, kterou máme tendenci si idealizovat, lidé a jejich svět udělali pragmatiky, kteří se přizpůsobí novým pravidlům. Takže vlastně jde i o takový obraz našeho světa, přestože je knížka už několik let stará.

V knize mi moc nesedí ilustrace (volila bych jiné nebo žádné), ale to je věc osobního vkusu. Při nynějším, posledním čtení, mne však silně rušilo několik tiskových chyb (čárky vložené tiskařským šotkem doprostřed slov, namísto za ně apod.)... Celkově knížku hodnotím plným počtem, protože má všechno, co kniha mít má. Příběh, napětí, poučení, nenásilné předání autorovy zkušenosti, a to prosím - v dnešní někdy dryáčnické době - velmi lidsky a nenásilně. Přestože z vyprávění každého vypravěče je cítit společný autorův jmenovatel, každý příběh je psaný trochu jiným jazykem. K přečtení určitě doporučuji i doslov, v němž je mj. osvětleno, jaké osobnosti byly předobrazem vypravěčů příběhů. Poprvé jsem ji četla asi v 17ti letech, při každém čtení si (díky tomu, že jsem od první četby prožila další kousek života) odnesu něco nového a pokaždé hodnotného. Nemyslím tím pouze to, že se čtenář dozví mnoho zajímavého i z naší historie (Prusko-rakouská válka, kdo byl autorem Dalimilovy kroniky nebo čí dcerou byla Božena Němcová - a vše napsáno tak, že je to uvěřitelné). Vřele doporučuji.