O úpadku a pádu římského císařství přehled

(SPOILER) Nedočteno. Proč to? No, začnu trochu zeširoka…

Edward Gibbon byl člověk, alespoň dle dostupných informací, který trpěl nedostatečnou láskou své matky (zemřela v jeho devíti letech) a díky lásce ke knihám a vlivu několika lidí okolo něj (například jednoho jezuity) konvertoval ke katolicismu. Otec ho poslal do Švýcarska, bašty protestanství, zřejmě na převýchovu. Po půldruhém roce mu bohatý šlechtický otec pohrozil, že pokud se nevrátí do lůna anglikánské církve, že ho vydědí. Různé články římské víry, napsal, zmizely jako sen. Svatbu s jeho jedinou životní lásku mu opět zakázal otec ("Vzdychl jsem jako milenec, poslechl jako syn.") a pak už se věnoval jen knihám a poslančení. Díky zděděným penězům mohl.

Gibbon byl tudíž frustrovaný deprivant a oikofob, nenáviděl křesťanství a vlastní civilizaci na něm založenou (byl to i zednář), a to se propisuje do jeho díla a jeho objektivity. Bohužel.

Kniha je tudíž plná kritizujících, zesměšňujících a útočných poznámek vůči křesťanství a církvi, obsesivního vyzdvihování pomýleného narativu, že to vlastně křesťané způsobili zánik Říma a krom toho je tam ještě hodně žlučovitých poznámek k židům. Naopak, kapitolu o Mohamedovi, tu by i fanatický muslim nenapsal lépe. Ten krutý válečník, oportunista, lhář, bandita, vrah a bezskrupulózní vykradač cizích náboženství (judaismu a křesťanství) ať dělal, co dělal, byl to dle Gibbona svatý muž, vždy měl pravdu, každý úskok, každá krutost, porušování smluv, loupežnictví, mučení a vlastní etické přešlapy, to vše bylo relativizováno nebo pozoruhodnou mentální gymnastikou dokonce opěvováno.

Gibbonův počin je navíc několikanásobně rozsáhlejší než český výbor z díla, který vyzobává zdánlivě bez ladu a skladu jen některé pasáže či kapitoly, které tím pádem na sebe nenavazují. Zdánlivě – ježto to vyšlo za minulého režimu, není nepravděpodobné, že to bylo citlivě fokusované s cílem trefit se do společných nepřátel, na nichž se tehdejší komunistická ideologická linie s Gibbonem shodla – do křesťanství, zvláště pak katolického a židů (Izraele) a naopak vyzdvihnout Gibbonův nekritický přístup k islámu (spousta muslimů v SSSR a arabský svět podporovaný Moskvou). Nevím, možná se mýlím a důvody jsou jiné, ale takto se mi to jeví.

Ono vyzobávání jednotlivých pasáží je také zhůvěřilostí samo o sobě – chápu, že dílo je to opravdu rozsáhlé, ale pro čtenáře je to v podstatě k ničemu. Jako kdybych psal dějiny druhé světové války, ovšem vynechal roky 1940, 41 a 44, produkci tanků a zbraní, pakt Ribbentrop-Molotov, Lend-Lease, Velkou Británii, zázrak u Midway a pak to vydal? No, kolegové historici by se mi asi smáli, že čtenář z tohoto okleštěného kadlubu bude řádně zmaten.

To vlastní dílo, i když ovlivněno jeho názory, by zřejmě mohlo stát za přečtení, protože literární a vědeckou kvalitu a rozsáhlost této monografii upřít nelze, ale v kombinaci s českým, reálně socialistickým výborem, je to špatné, špatné, špatné.

V roce 1776 Marie Terezie zrušila právo útrpné, v probíhající válce za nezávislost vznikly Spojené státy americké, James Cook se vydal na svou poslední plavbu, při níž objevil Havajské ostrovy a ztratil život, osvícenství měnilo pohled na svět a Edward Gibbon začal vydávat své epické dílo Úpadek a pád římské říše. Vskutku se není třeba obávat Gibbonovu práci stavět po boku oněch událostí.

Ačkoliv od prvního vydání uběhlo 250 let, kniha příliš neztratila na svém kouzlu a čtivosti, jakkoli je z vědeckého hlediska pochopitelně v mnohém překonána. Gibbon oplývá naprosto ohromující dávkou vědomostí, která byla v jeho době zcela nevídaná a dovedla by obstát i dnes, kdyby neměl přístup k pozdějším objevům historiografie, archeologie, technologiím a způsobům analýzy. Kromě vzdělání a zápalu se Gibbon honosí také onou dávkou ironie a humoru, které byly typické pro britské autory ve století osmnáctém, a zůstávají pro ně typické i dnes. Bez ohledu na literární žánr. Nechybí ani vědecká kritičnost, kterou Gibbon míří především proti náboženství a jejím mučedníkům. Vpravdě že občas přechází až do osobní nevraživosti, kterou nijak zvlášť neskrývá.

Sám autor se nebojí přiznat, že jeho dílo trpí nejedním nedostatkem. Je tomu skutečně tak, přestože si troufám tvrdit, že jeho dílo je přepychem, z něhož lze s jistou opatrností a zdravou skepsí čerpat dodnes. Ostatně při četbě prací britských autorů zaměřujících se na dané období je možno čas od času narazit na citaci nebo odkaz ke Gibbonovi i v současnosti. Ať už se jedná o fakt, úvahu, komentář nebo umělecký projev, Gibbonovo dílo je stále živou klasikou.

Proto i dnes stojí za to si Gibbona a jeho vyprávění o úpadku patrně největší civilizace v dějinách přečíst. Pozorovat skvěle popsaný nástup křesťanství, ale i islámu. Obávat se nájezdu barbarských armád útočících na Itálii, vnitřní rozklad, zrady, šílené běsnění posledních císařů. A volně přejít do Byzance a euroasijskou oblast, kde poslední bašta v podobě Konstantinopole padla pod náporem nepřátel. A poslední pokusy o obnovu starých časů v době renesance. Edward Gibbon svou látku zpracoval opravdu ve velkém stylu.

Na závěr se budu trochu opakovat, jenže mně osobně tento faktor opakovaně ohřívá krev na nebezpečnou teplotu. A to je český překlad. Adolf Felix odvedl skvělou práci, byť jeho snaha o vzletný styl rovnající se originálu má za následek občasnou těžkou formulaci, která láme jazyk. Což je v podstatě maličkost. Horší skutečnost, že znovu a opět se českému čtenáři dostává do ruky...výbor. Moje jazyková vybavenost, je-li nějaká, už nemá dost sil říct, jak moc mi barbarství české překladové literatury ubližuje na duši. A omluvou v daném případě není ani to, že originální Gibbonův počin má zhruba třikrát větší stránkový rozsah.