Občanský průkaz, prosím přehled
Eduard Vacek
Dokumentární román o poměrech v ženských a mužských věznicích Československé socialistické republiky v 80. letech 20. století. Knihu Eduarda Vacka Občanský průkaz prosím, je beletrizované svědectví o vězeňském systému reálného socialismu. Na pozadí osobního příběhu autora a některých jeho spoluvězňů se objevuje kritická analýza prostředků nápravy kriminálních osob, ale současně také i odpůrců totalitního režimu v Československu osmdesátých let 20. století. Autor dává nahlédnout do systému ostrahy, který započíná na hranicích státu, pokračuje zdmi věznice a končí v separaci, úplným omezením všech svobod, omezením pohybu, snížením dávek potravin a technickými opatřeními, která mají znepříjemnit i odpočinek. Další rovinu románu tvoří osobní vyprávění odsouzenců, včetně žen, s nimiž se autor potkával na vycházkovém dvoře věznice. Z jednotlivých příběhů, z nichž je spleten děj knihy, je patrné, že mnoho osob je ve vězení nejen kvůli svému osobnímu selhání, ale v důsledku selhání státu či jejich nejbližšího okolí a činů, za něž byli jako pachatelé odsouzeni, se dopustili jako posledního článku řetězu předcházejících událostí, v zásadě ze zoufalství. V kontextu všeobecně známé a již publikované vězeňské literatury je Vackova kniha cenným dokumentem nejen pro její samotné literární zpracování, ale především proto, že textů o československých socialistických věznicích v osmdesátých let je jen velmi málo.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Občanský průkaz, prosím. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Občanský průkaz, prosím v seznamech
v Přečtených | 2x |
v Chystám se číst | 2x |
Štítky knihy
vězení, vězniceAutorovy další knížky
2001 | Mí devianti mi rozumějí |
2019 | Občanský průkaz, prosím |
2004 | Rozumím svým deviantům |
1997 | Sviňoďasi aneb Všude doma, dobře nejlépe |
2013 | S devianty na věčné časy! |
nevím si rady s paradoxem žánru "dokumentární román" v rozporu faktického a fabulovaného; při vší úctě k vážnosti tématu mi ústřední postava (personální vypravěč - alterego autora či jak ji nazvat) byla kvůli svému elitářství a způsobu sebeprezentace v primitivním vylíčení dvojpólového světa tak protivná, že jsem knihu málem nedočetl