Obcházení ostrova přehled

18.08.2023

Hluboké verše mnohdy až vtipně absurdních paradoxů. Autor vytvořil netypické spojení personifikace, což mi přišlo jako jistá hravost s textem. Ve výsledku jsem si z díla odnesla hlavně že to, že pro život nic neznamenáme. Všechny lidské i nelidské bytosti a objekty jsou pouhou šmouhou, kterou smyje voda a odvane vítr. Je hezké si budovat budoucnost, ale stejně vše dojde k zapomnění. Krutě pravdivé. A nakonec parafráze ze sbírky: pravda je hloupost a hloupost je blízkost.

26.02.2023

Děžinského básnický svět je plný zostřených a suverénních obrazů, které ukazují sílu drobností, jejich zaklesnutí a hutnost. Jsou to básně poměrně lokálně ukotvené, ale zároveň se do nich absorbují i vzdálenější skutečnosti, ať už jsou to kontury dalekých krajů vsazené do místního kontextu („vůz snad jede k moři v Karlíně a Libni“, „lidé z pouště přinášejí ostych do haly“), aluze na meziválečnou poezii („páv plaší smrt, kohout je mrtvý“) snové obrazy či jakási zvláštní magická zachvění, v nichž se vyjevuje děs všedního okamžiku („kostlivec v chlapci skáče na houpačce“).
Opakovaně se v básních vyskytují motivy (psaní) poezie – jako by skoro mezi žitým a zapsaným nebyl takový rozdíl, až takovou roli hrají básně v autorově univerzu. Zároveň se však postupně ukazuje skepse vůči takové slučitelnosti („selhala četba, ne poezie“), která vyúsťuje až v poslední básni, v níž se deklarují omezení veršovaného: „I ta nejkrásnější báseň říká, co dávno vím. / Báseň není život. / Je v pořádku, když končí nádechem.“ Podobně se možná podrývá i vlastní pozice v samotném vnímání, neprozkoumatelnost a limity dosažení. Například báseň „Jestliže vlak…“ je formována jako matematická školní úloha, jež se jeví zdánlivě racionálně, ale o jejím vyřešení si můžeme nechat zdát. Podobného účinku dosahuje Děžinský prohozením obvyklé perspektivy („školačku unáší batůžek jak pestrobarevný dravec“), jako by člověk zdaleka neměl vše pod kontrolou, což dokazuje i báseň „Volní“, v níž se všední úkony vzpírají obvyklému pojmenování a z člověka se stává spíš instrument či oběť („kliky dveří ohýbaly zápěstí“).
Navzdory těmto nemožnostem však básně nespadají do úmorné rezignace a zachmuřenosti, naopak se zdá, že nechat se unést je podmínkou pro jiné vidění. Jistě, „věci se dějí bez pozorovatele“, ale stále můžeme být strhnuti okamžikem, vteřinou, do které se toho vměstná hromada. Kromě vlaků, které skýtají specifický úhel pohledu (ostrá, ale rychle mizící spatření), hraje velkou roli v Děžinského vidění i dětská zvídavost, která je zde poměrně jasně pojmenovaná: „Ti, co se dívají, nevidí mrtvého ptáčka, / k smrti unaveného motýla. / Děti je vidí.“
Trochu matoucí je pro mě grafická podoba sbírky, která jako by značila nějaké členění, ale zřejmě se jedná o jednolitou knihu bez oddílů. A to je asi škoda – zpočátku jsou básně přece jenom vlažnější (i když přetvořené písně jsou bezva!), ale v setkání s pozdějšími kusy začala dávat ta oscilace mezi úžasem („Takové přátelství s životem, / že by to chtěl povědět všem.“) a smířlivým zadrhnutím smysl. Ostrov Děžinského poezie však obcházím rád, snad i s občasným vykroužením z pobřeží.

Proti slimákům

Rozmístil jsem sklenice na slimáky.
Lépe než je zabíjet hranou lopatky.
Dáváš do stínu prádlo, které musí schnout pomalu.
Čára od tryskáče se střetla s prádelní šňůrou.
Z ptáčků se odpařuje noc.

V srdci bijí hodiny, které se rvou s prasklinou.
Odkládám další báseň.
Selhala četba, ne poezie.
Kostlivec v chlapci skáče na houpačce,
a když je úplně nahoře,
vidím jeho oči:
dvě nekonečně hluboké díry v lebce.
(s. 28)