Obojek přehled

18.05.2024

„Nesmí se mi nic líbit.
Nesmím cítit lítost.
Nesmím být rád.
Nesmím si nic představovat.
Nesmím mít strach.“

„Jakmile mám jistotu, že mě nikdo nevidí, tajně se usmívám.“

Také jsem si říkal, „co mají asi společného osoby z let 1941, 2017 a 3023?“ Fakt mě to strašně zajímalo! A když jsem to nakonec zjistil, byl jsem nadmíru překvapen a neméně spokojen . . . byl jsem rád. Přepnul jsem na zelenou, protože už jsem byl zase svobodný.
Druhý příběh od Rosany Zvelebilové, který jsem četl a opět je to paráda. Pravda, humoru je trochu méně, a o zábavu se nejvíce stará Blbeček, respektive číslo 68, z roku 2017. Jeho kecy jsem si užíval. Nejakčnější je příběh z Druhé světové války, vinoucí se od roku 1941. Nejpodivnější byl ten z roku 3023. Ten jsem zprvu nechápal. Celkově je to spíš drama.

Citát: „Úchyl a Blbeček v jedný cele . . .“ „Úchyl?“ ukážu na něj. „Jop. Tak mi tu říkaj.“

Ale jak jsem si zvyknul již v první spisovatelčině knize „Bedny – zabít sráče“ bylo mi jasné, že na rozuzlení si budu muset nějaký čas počkat. A vůbec nezáleží na tom, že mi na obojku svítí červená!! Ubyla i sprostá slova a kupodivu tu nefiguruje ani žádná báseň o ježcích. Ovšem najdeme tu i pár známých postav z knihy o Sráčovi. Tři linie příběhu se střídají tak nějak nedefinovatelně a čím víc a víc se blížíte ke konci, začínáte být překvapeni. Je v tom spousta překvapení, napětí a dobrodružství. Nejděsivější a nejbrutálnější scéna se odehrává 9.5.2019. Je to fakt brutální pasáž. Jenže díky ní se zase o kus posuneme a více žasneme.

Malá ochutnávka:
„Blbeček je pejorativní označení pro hlupáka, ňoumu či obecně omezeného člověka,“ odpovím na jeho předchozí otázku. „A ano, jsem z přezdívky nadšený, protože mám pocit, že jsem se stal něčím víc než jen číslem 68.“
Přestane se smát a chvíli si mě prohlíží. „Jak moc seš poškozenej?“
Vyjmenovávám poranění a on mě u čtvrtého zarazí.
„Prostě mi řekni, jak dlouho by trvalo, než bys byl zase v cajku.“
„Patnáct dní . . . “

Nenechal jsem se překvapit Brutustánem, protože jsem se na to místo těšil a bylo mi od začátku jasné, že se tam dostanem. Pravda, co mě překvapilo, byl styl příjezdu do této země. Bylo to k popukání a Pekelně se to zamotalo. Šedesát osmička mě několikrát totálně rozesmál a scény s ním jsou ty nejlepší v tomto příběhu. A protože dostal nejvíc prostoru, smál jsem se každou chvilku. A i ta scéna s Jaromírem Jágrem mě dostala do puku. Spousta perfektních hlášek, napětí a zábava. Ke konci se objevuje ještě jedna velmi zajímavá linie. „Nikde, nikdy“ je tajuplná a vnáší do příběhu jiný pohled a dokáže i měnit názory čtenáře. Chvilku jsem přepnul na červenou, protože se mi poprvé tato linie nezamlouvala. Pak jsem pochopil a . . . zase zelená.

Citát: Vnitřně se zaraduji. Ne proto, že přežil, ale proto, že mu zlomyslně přeji vše nejhorší. A moc dobře vím, že žití je pro něj největší možné utrpení!

Do knihy jsou opět vnesena malá a jednoduchá komiksová okna. Tentokrát obsahují i delší zdělení, než jen BUCH, BUM nebo KŘŘŘ! a DŽŽŽ!. Určitě si tyto malá komiksová okénka užijete u scén v masokombinátě. A ty delší sdělení jsou například ty, které jsem použil na začátku tohoto komentáře. Jsou tu i větší kresby, ale není jich moc, jsou spíš sporadické. Co jsem pochopil, tak si je paní (slečna?) Zvelebilová nakreslila sama. Obojek, opět jako Bedny, mohu vřele doporučit. Pokud máte rádi tajemno, a pomalá, leč překvapivá překvapení, a neradi se nudíte, tak je to příběh pro vás. Po delší době jsem našel něco, co mě opravdu zaujalo, pobavilo a uspokojilo. Zelená na Obojku mluví za vše.

Citát: „Už mi lezeš krkem!“ zasyčím. „Doslova. I když jsi tak vychrtlý, už tě mám plné zuby, lednici, mrazák, udírnu i chladicí box!“