Obraz Martina Blaskowitze přehled

28.12.2021

Zvláštní kniha. Vzpomínky na dávné přátelství v kulisách 2. světové války, touha po pomstě, ale záměr se pomstít nedokonán. Hořké uvědomění, že čas nelze vrátit. Citlivě napsaná novela.

27.11.2021

Obraz Martina Blaskowitze je dobře napsaná novela. Je. Ale pokud jste četli nějáké další Ladislavy Fukse (mám na mysli jeho tvorbu před rokem 1968), což je pravděpodobné, protože proč by u tohoto autora někdo začínal Obrazem Martina Blaskowitze, tak vám možná tak jako mě připadalo, že tu něco schází. Pokusím se vystihnout, oč jde:
Nenápadný půvab Fuksův - a na toto slovo kladu důraz, protože jeho knihy jsou velmi půvabné, asi jako mrtví hlodavci, jejichž srst ještě neztratila hebkost - tkví ve zvláštními a zkušenému čtenáři nezaměnitelném stylu psaní, který, využívaje jaksi rozrušené stavby vět, pečlivě volených knižních výrazů a plynulého tempa navozuje pocit melancholické poetičnosti plné pokřivených a rozmlžených obrazů, kterými se často line klasicistní hudba. Díky této zvláštní poetičnosti, která prostupuje i do samotného děje knihy, se zdá, že Fuks je autor především fantastický. I když jeho náměty nemusí být nereálné, nikdy nepůsobí realisticky, a ani se o to nesnaží. Obraz Martina Blaskowitze je jiný, je docela realistický. Prolínají se v něm dvě roviny vyprávění, první je v ich-formě a vypravěčem je hlavní hrdina knihy, druhá má totožnou fokalizaci, ale představuje příběh, který vypravěč jako hlavní hrdina svého vyprávění vypráví jinému protagonistovi. Klidně si tu větu přečtěte ještě jednou. Jde v podstatě o rovinu přítomnosti a rovinu minulosti (i když především z první a poslední věty novely usuzujeme, že se celý děj odehrál z pohledu vypravěče již velmi dávno). Jedním z efektů této kompozice je, že se do popředí dostává hovorová řeč postav, a nějáká melancholická poetika převážně ustupuje do pozadí.
Další jev typický pro Fuksovu prózu je hra se čtenářem. Ten je neustále maten, všechny indicie roztroušené na scéně vedou k jednomu rozuzlení, které se nakonec ukáže jako chybné, jindy veškeré náznaky vedou k jednomu rozuzlení, ale čtenáři se to už zdá příliš přímočaré, než aby to byla pravda, a nakonec to je přesně tak, jak si myslel, takže je opět překvapen, i když jde o překvapení paradoxní. Jindy je překvapující absence jakéhokoliv rozuzlení. V této knize se děj ubírá vpřed po jedné přímé linii, která může skončit dvěma způsoby. Buď jedna z postav, Daniel Potocký, zemře rukou vypravěče Michala, anebo nezemře. Skutečná otázka, kterou se čtenář aktivně zabývá, je tak, jak zemřela postava, o jejíž smrti se dozvídáme hned úvodem. Tou postavou je Martin Blaskowitz, jehož život Danieli Potockému líčí náš vypravěč. Toto vyprávění tvoří jádro knihy a v něm se skrývá jedna nová originální hra se čtenářem, která se liší od těch jichž zmíněných, ale je neméně zábavná: když Michal vypráví Potockému příběh Martina Blaskowitze, dělá tak pod záminkou, že se jedná o námět na knihu, který mu chce poskytnout ke zpracování (skutečná záminka je ovšem konfrontace Potockého s jeho minulostí). Vypravěč tak do příběhu neustále zasahuje, komentuje ho, a posuzuje, jak by měl být vyprávěn, jaká je jeho kompozice, jaký je smysl postav a jejich činů; Ladislav Fuks nám ironicka vykládá, jak píše knihu.
Už jsem zmínil, že skutečnou motivací vyprávění o Martinu Blaskowitzovi je konfrontace Potockého s jeho minulostí. Konkrétně s tím, co činil za protektorátu. Kdo zná Fukse, ví, že druhá světová válka, a především Holocaust, jsou častým pozadím, na němž se odehrává děj jeho nejvýznamnějších knih a povídek. Zároveň se v nich ale prakticky nikdy nedozvíme o této době nic konkrétního, jde skutečně jen o velmi efektivní, všudypřítomnou kulisu, před níž se vlastní děj odehrává, ale bez níž by se odehrávat nemohl. Většinou je tato kulisa zobrazena v náznacích, jako cosi velkého, nepochopitelného a zlovolného, co zasahuje do života postav, ohrožuje jejich životy a pokřivuje myšlení. Vnucuje se srovnání s jiným českým autorem, který má s Fuksem mnoho společného, s Kafkou. Čím je u Franze Kafky Zámek a jeho vedení nebo úřad, který vede Proces s nešťastným K., tím je u Ladislava Fukse válka a fašisté. V této novele je válka zobrazena netradičně realisticky, s náležitými historickými reáliemi. Klíčovou roli zde hraje například bombardování Drážďan. Filosofické interpretace ustupují ději zasazenému do zcela konkrétních historických kulis, které se objevují u nepočítaně jiných historických románů. Kromě morálního stanoviska, který vypravěč chová k událostem, které líčí i ke svému posluchači, se kniha zabývá plynutím času, silný je motiv pomsty a úsilí o napravení, které je konfrontováno s marností touhy dosáhnout na minulost, ze které dnes zbylo jen vyprávění a jeden obraz. Téma časovosti se uzavírá v kýčovitém klimaxu, který jepřímým rozhovorem minulosti s přítomností: "Setkáme se, jako se setkávají dřívější molekuly a atomy, najdeme se, jako se nacházejí někdejší myšlenky a vědomí, poznáme se, jako se vzájemně poznává vše, co spojovala láska a proudí v toku nekonečného, nepomíjejícího a nezničitelného života." (Str. 134)
Obraz Martina Blaskowitze není vrcholné dílo Ladislava Fukse. Ale řadíme jej k tomu lepšímu, co tento autor napsal, což je čestné místo.