Obrázky ze semináře přehled

29.12.2019

Bohužel nedokončené črty z autorových seminářských let, které vycházely časopisecky do Pomjalovského předčasné smrti (po nepovedené operaci) ve 28 letech. Jsou lyricko-epické: děje tvoří vlastně jen jeden z prvků v mozaice povídky, zasazený do širokého popisného proudu. Například první povídka, líčící jeden večer v semináři, obsahuje několik dějů soudobých i retrospektivních, ale mezi nimi plyne seminářská všednodennost, autor vykládá místní zvyklosti a pojmy, zpřítomňuje čtenáři tmavou místnost – a tak dále.

Pocítila jsem naléhavou potřebu si knížku přečíst kvůli tomu, že se věnuje školství a (pravoslavné) církvi, tedy dvěma oblastem, které mě eminentně zajímají. Nevěděla jsem ale, že Pomjalovského „seminář" není bohoslovecké učiliště, nýbrž nižší škola pro děti kostelníků, chrámových zpěváků atd. Nejsem nicméně zklamaná. Bylo obohacující zjistit, že v polovině 19. století ruští učitelé trestajíce sypali chlapcům sůl do ran nebo je bičovali do bezvědomí. Autorovo svědectví ostatně člověku zabrání idealizovat si i děti samotné.
Je to zkrátka ruský realista se vším všudy. Píše o tom, co zná z autopsie, a to krásným jazykem, místy vtipně, vždycky vynalézavě, empaticky a sugestivně. Je v tom hodně hloubky a kus žalující, ale houževnaté ruské tragiky, nahlížející do sebe v podmračeném zamyšlení.

* „Jeho tělo by na pravé straně opásáno dvaceti pěti šlehy prutů a stejně tak na straně levé. Padesát krvavých pruhů tvořilo ornament na těle dítěte, a dítě v té chvíli žilo jen tím tělem a zakoušelo veškeru hrůzu ztýrání, nesnesitelného pro desetiletý organismus. Jeho nervy byly napjaty až k prasknutí a zničeny už tehdy, když mu dávali přezdívku Karas, když ho štípali, políčkovali a uráželi a při trestu úplně ztratily schopnost vnímat, opustila ho paměť, vědomí. Neměl jediné myšlenky, protože v takové chvíli je činnost mozku zastavena. Mravní urážka... i ta uzrála později (...) - ozýval se jen křik živého masa, do něhož se rudými a temnými jizvami zatínaly palčivé, řazavé, zuřivě dopadající šlehy... Tělo nesnesitelně pálilo, trpělo, tělo křičelo, tělo se zalykalo pláčem... Proto Karas, když se ho později ptali, co se v jeho duši dělo, když byl trestán, odpovídal: Nevím, nepamatuji se. Nemohl se pamatovat, neboť Karasova duše na tu chvíli zemřela."
* „Slýchávali jsme od něho takový úsudek: Každý je přesvědčen, že je dětství nejšťastnější, nejnevinnější, nejradostnější doba života, ale to je lež: při příšerné soustavě naší výchovy, v jejímž čele stojí černí pedagogové, neschopní plodit děti, je to – nejnebezpečnější období, ve kterém se snadno zvrhneš a na věky se zahubíš."

[Předmluva Julia Dolanského/Heidenreicha je mimořádně nechutná a nestála za přečtení.]