Oheň a hvězdy přehled

20.01.2018

"Tam, kde se pod polorozvalenou hrází dávno zapomenutá vozová cesta vytrácí ve svěže zeleném mlází, tam ještě přichází noc - hluboká, panenská tma, jak ji lidé znávali po tisíce let mezi řeřavými uhlíky svých ohňů a hvězdným nebem nad hlavou."

A právě v těchto místech, ve vlastními silami zbudované chatě uprostřed lesů amerického New Hampshire, přemýšlí český filozof Erazim Kohák o životě. Z atmosféry přechodu okolní přírody z denní doby v noc vznikají jeho úvahy, které zasazuje do myšlenek významných filozofů či náboženství. Jako kdybych tohle všechno už vnitřně zažil. Ano, přesně tohle se mi honí hlavou, když se sám pohybuji po trase nějakého dlouhého pochodu či ultra závodu, sám mimo civilizaci během stmívání či svítání. Jen v laické podobě a bez takto pěkného převyprávění.

"Předvedl mi to jednoho silně deštivého dne starý dikobraz. Bylo ten den teplo, jen od rána hustě pršelo. Kolem poledního prostrčil obezřetně čumák a oči dešťovou clonou a stejně obezřetně mě pozoroval. Neměl jsem ponětí, co dělá na dešti. On o mně nejspíš také ne. Seděl jsem nehybně, nevytvářel jsem kouř - a na kouř z komína byl zřejmě zvyklý. Chvíli jsme seděli a pozorovali jeden druhého. Když jsem se stále nehýbal, osmělil se. Pozvolna vešel a zamířil ke kbelíčku s čerstvými odřezky květákového listí. Sáhl po okraji kbelíčku a převrátil jej. Uskočil, ale když se nic nedělo, hrábl do kbelíčku a vytáhl zvlášť chutný list. Začal od okrajů, okusoval až po košťál, pak i ten schroustal. Seděl jsem okouzlený čirou dobrotou jeho bytí. Jak nesmírně dobré je, že na tomto světě, v rohu mého úkrytu, je dikobraz, že žije, že vzdoruje nicotě a doplňuje celistvost bytí... Měl jsem pocit, že se tu setkávám s bytím, slovem Dunse Scota, v jeho 'formalitě' čiré dobroty. Ne že dikobraz je užitečný nebo že se mi líbí. Jen proto, že je."