Olomouc - Proboštský farní kostel sv. Mořice přehled

20.08.2024

Svatomořický chrám v Olomouci je pro mě vedle brněnského svatého Jakuba asi nejpůsobivější gotickou svatyní Moravy. Při četbě této starší brožury, kterou jsem pořídil přímo v kostele za 30 Kč (a předem podotýkám, že poměr cena – výkon je obstojný), si člověk v první řadě posteskne, že doby, kdy i takovéto brožurky psali přední odborníci ve svých disciplínách, jsou už patrně nenávratně pryč. Přijde mi, že dnes jde až na zářné výjimky o kompiláty slabé jazykové i obsahové úrovně, sestavované narychlo pracovníky infocenter, promotéry či jinými amatéry.

Na druhou stranu je třeba přiznat, že u přítomné brožury je text občas až příliš zatížen odbornými termíny a diskurzem. To by pochopitelně snadno vyřešila kvalitní redakce, která však – a v tom spatřuji největší minus tohoto edičního počinu a i proto, ač nerad, jej hodnotím jen jako průměr – evidentně neproběhla. Snad to bylo vlivem porevolučního nadšení a vydavatelského boomu (přeci jen – za komunistů se církevním památkám nevěnovala velká publikační pozornost, zvláště pokud jde o tiskoviny určené širší veřejnosti), snad i jistou editorskou nezkušeností tehdy patrně čerstvě vzniknuvší společnosti Starý Velehrad, ale tolik nedostatků je přes míru i pro tolerantního čtenáře. A nejde ani tak o hojné překlepy, z nichž některé mají za následek vyslovené nesmysly (např. na straně 7: „V roce 1453 se poprvé přispívá na provedení oken a naposled k témuž účelu 1453.“ – na začátku věty patrně mělo být 1435), spoustu různých nedůsledností, různé stylistické podivnosti atp., ale i o vady dosti zásadního rázu – kupř. proč na obálce chybí Josef Bláha, který je autorem úvodní kapitoly, a naopak na ní figuruje autor nijak světoborných snímků Vladimír Hyhlík? Proč uvnitř brožury není označeno, které pasáže napsal Ivo Hlobil, takže to vypadá, jako by se na textu vůbec nepodílel?

Především je ovšem problematická koncepčně – chápu omezené možnosti tehdejšího tisku a reprodukce, ale fotografický doprovod je děsivý a hlavně nedostatečný. V textu jsou nezřídka barvitě popisovány jedinečné prostory a umělecká díla, jež si člověk ani při osobní návštěvě chrámu prohlédnout nemůže (jsou za šňůrou, příliš daleko či příliš vysoko) – a právě ty měly být primárně vyobrazeny. Smutné je, že nic novějšího a kvalitnějšího o této mimořádné sakrální stavbě nevyšlo a poslední historická monografie tématu věnovaná je – alespoň dle soupisu literatury, kterého si cením, neb v podobných brožurách je pohříchu výjimkou (zvláštní je jedině to, že v něm chybí v roce 1990 vydaná brožura Jiřího V. Musila, snad vnímaná jako nepatřičná konkurence?) – z roku 1939 (autor Bohumil Zlámal). Kéž by si to některý „olomucensista“ či kunsthistorik vzal k srdci coby výzvu.