Oráč a Smrt přehled

26.05.2019

[podrobněji v recenzi] Když jsem si měla vybrat knížky ke zkoušce ze středověké bohemikální literatury, bylo mi jasné, že Ackermann aus Böhmen na mém seznamu bezpodmínečně musí figurovat. A to jedině v přebásnění Pavla Eisnera; přes tuhle podmínku nejel vlak. Přihlížela jsem ale i k německému originálu.
Zážitek z četby mi poněkud kazilo, že universitní knihovna měla Ackermanna de iure jen prezenčně, takže de facto jsem ho musela vrátit do poledne následujícího dne. Jinak byl ale nepochybně tím nejkrásnějším, co jsem ke zmíněné zkoušce četla. Nádhera „velebásně“ mrazila a zastavovala dech.
Je to ostatně asi jediné dílo, z jehož předmluvy jsem si dělala výpisky kvůli jazykové kráse: „Smrt je jen faustovským zpředmětněním jeho vnitřní dvoudomosti.“

Ze všeho nejvíc mě zaujala anachroničnost díla: až na několik rysů bylo všechno, jenom ne středověké (1407). Projevuje také určitý ironický humor, jak je vidět na motivu motyky („Kanstu es versteen, stumpfer pickel?") Ten mi přišel ze všeho nejmodernější.
Zajímavá je tu určitá spirituální obdoba lidového monarchismu: Oráč neobviňuje boha, nýbrž raději Smrt, tak jako lid často vinil spíš úředníky než panovníka.
Bůh rozhoduje při tak, že Markétin život byl darem od něho stejně jako moc Smrti. Té přisuzuje vítězství, ale Oráčovi čest: k jeho žalobě ho opravňuje spravedlivý žal. Na konci díla jakoby měkce „svítá“ smírem a nadějí.

* „Ó … světlo, před nímž vše stín svůj vrhá; světlo, jež na počátku světa promluvilo: Budiž světlo! ohni, jenž neuhašen věčně hoří; počátku i konci, vyslyš mě!“
* „… Pane Ježíši, … své milosti rosou ji občerstvi, pod stínem křídel svých ji chraň, vezmi ji, Pane, do ukojení úplného, … .“