Osm filosofů italské renesance přehled

13.09.2020

V prváku na bakaláři jsem si předsevzala, že každé prázdniny přečtu jednoho velkého klasického historika renesance. (Protože právě k renesanci se tolik hodí slunce, krásné modré dny a prázdninové otium! No, a pak taky proto, že během akademického roku na to nemám čas.) Letos tedy přišla řada na pana Kristellera.

„Osm filosofů“ je úžasná, milá, rozkošná knížka, která mě bavila dokonce i v ranní rozespalosti ve vlaku. (Myslím, že větší kompliment složit nemůžu. :D) Vznikla v 50. letech sebráním Kristellerových přednášek na Kolumbijské universitě, což podle autora vysvětluje její stručnost a zběžnost. Podle mě tedy ne, poněvadž vím, co všechno dovedou do přednášek nacpat naši vyučující. Každopádně v té stručnosti (cca 170 stránek) a z ní plynoucí povrchnosti spočívá jediná její vada. Občas mě opravdu mrzelo, že se nedočtu víc, zejména o Marsiliu Ficinovi. Jeho filosofie je překrásná a Eugenio Garin ho právem nazývá „filosofem světla, krásy, lásky a duše“. Přitom Kristeller jako odborník na slovo vzatý – a ostatně i autor samostatné ficinovské monografie – by byl schopen jít do nesrovnatelně větší hloubky. Spíš se mi zdá, že snížil laťku s ohledem na své americké studenty, jimž bylo třeba připomínat i to, kdy vznikl knihtisk. :)

Proto jsou kapitolky o filosofech vlastně jakési krátké eseje. Životům jednotlivých myslitelů autor věnuje většinou jediný odstavec (škoda!). Zato rozvádí vlastní úvahy, v nichž vztahuje badatelské otázky ke své současnosti (např. role humanitních věd či pronásledování lidí kvůli vnitřnímu přesvědčení). Naprosto jsem hltala kapitolky o Petrarkovi, Ficinovi, Pikovi a Pomponazzim – i proto, že u posledních dvou filosofů jsem mohla srovnat Kristellerův názor se svým dojmem z četby. Naopak přírodní filosofové (Telesio, Patrizi a Bruno) mě tolik nebavili, ale to je jen záležitost osobních a odborných preferencí.

Kromě toho knížka nabízí i přehledové zhodnocení dílčích otázek (přírodní filosofie, význam renesance pro současnost a pro dějiny filosofie/vědy, vztah renesance a středověku) a řadu opravdu zajímavých faktů. Tak třeba jsem netušila, že Petrarca nebyl korunován „básníkem“ v našem smyslu, nýbrž ve smyslu středověkého chápání „poetiky“, tedy vlastně jako znalec latinských básníků, a ne jako tvůrce.
– Za mne jednoznačně skvělá kniha, přímo čtenářský zážitek. Jsem nadšená.