Ostrovy přehled
Dora Kaprálová
V jednotlivých zamyšleních - "ostrovech" - vymezuje autorka určitý pojem, stav, pocit či lidskou vlastnost. Tyto pojmy a to, jak je cítí, nastiňuje autorka ve svižných, vlídných i zádumčivých, často sebeironických a na dřeň jdoucích, ale přitom lyrických reflexích, kdy se k nim dobírá popisem zážitku ze života, respektive jeho drobnohledným detailem. Objevujeme s ní tak ostrov ohraničené sklíčenosti, ostrov ohraničené zpovědi, samoty, spásy, radosti či poezie, konečnosti i nekonečnosti... Zážitky, setkání s lidmi a drobnokresby z Berlína, kde v současnosti autorka žije, se prolínají se vzpomínkami na Brno a chatu v lesích na Vysočině z dob jejího dětství a dospívání, aby precizně vykreslenou atmosférou či vystižením pocitu vytvořila velmi otevřenou, nesentimentální a přitom poetickou prózu.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Ostrovy. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (7)
najprv som sa do toho nevedel začítať, ale ako som sa dostal k Berlínu a k tomu ľudomilnému taxikárovi, už to bolo fajn. také poviedky všedného dňa. a áno, v čomsi (v nálade, v stvárnení?) pripomínajú Luciu Berlin, ale takú originálnu, našu.
Související novinky (1)
35 nových eknih zdarma ke stažení
21.12.2021
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Ostrovy v seznamech
v Právě čtených | 1x |
v Přečtených | 51x |
ve Čtenářské výzvě | 5x |
v Doporučených | 2x |
v Knihotéce | 36x |
v Chystám se číst | 48x |
v Chci si koupit | 11x |
Část díla
Ostrov ohraničené anekdoty
2019
Ostrov ohraničené blízkosti
2019
Ostrov ohraničené konečnosti
2019
Ostrov ohraničené lidskosti
2019
Ostrov ohraničené naděje
2019
Autorovy další knížky
2009 | Návraty do Želar |
2019 | Ostrovy |
2016 | Berlínský zápisník |
2014 | Zimní kniha o lásce |
2022 | Pan Nikdo a bílá tma |
Z textů Kaprálové cítím jakousi vypravěčskou spontánnost, lehkost, nepronikají do nich žádné klasické prozaické manýry. Ale zároveň jsou to texty, které působí uceleně, v jednotlivých kusech se proplétají velmi sofistikovaně aktuální děje se vzpomínkami i historickými referencemi (Labyrint světa v Rixdorfu). Chvílemi je to stroze dokumentární, poté zase lyricky rozevláté, ale stále ta neskutečná vyprávěcí touha.
Je mi jedno, jestli jsou to autobiografické/autofikční, nebo smyšlené texty. Ty povídky mají takovou intimní atmosféru, ale o žádné rozkrývání soukromí tu nejde. Na straně 14 Kaprálová píše: "Makrokosmos je jako popření toho malého, neviditelného ostrova uvnitř nás samých. Jak se nepopřít a jak nepopřít existenci dalších ostrovanů?" Myslím, že to dost vystihuje vypravěččin přístup – z každého textu srší zájem ke skrytým, ale nekonvenčním osudům, zároveň je jasné, že nebýt citlivosti autorky, postavy by se mohly jevit jako běžné kolemjdoucí. Kaprálová věnuje pozornost slovenskému řidiči filmového štábu, ženě celý život pracující v kyjevské botanické zahradě, bývalé, ztroskotané, ale stále toužící baletní tanečnici či páru čínských vědců zabývajícími se mravenci. I přes neutuchající fascinaci je zde zřejmý určitý odstup a uvědomění, že k těmto postavám nikdy nebude natolik blízko, aby je mohla skutečně poznat. Nejedná se o žádné modelové hrdiny, Kaprálová je nevychvaluje, neheroizuje, nedělá jednoznačná hodnocení, jen vnímavě popisuje.
Ostrovy jsou podle mě velmi aktuální. Ne v tom, že by se v anotaci vyskytovaly hesla jako "environmentální krize", "problémy pozdního kapitalismu" a takovýhle věci, ale jednoduše v tom, že v tom současném světě jsou. A to stačí. Středoevropská kniha, hlavně v Berlíně, ale všude, všude možně, osudy plynoucí odkudkoliv. Dojemný osud lásky starého entomologa hned vedle umělohmotného malíčku ležícího na silnici. Imaginace, detailně plánovaná road movie plná výtržností, ale také pomalé hledání domova a starosti o děti. Je toho mnoho.
Všechno totiž začíná a končí u čísel a ne u písmen, jak jsem si roky myslela.
Tak třeba moje děti – obě se v matematice zhoršují, a když jsem nedávno přišla za matikářkou své mladší dcery, zvolala na mě ta zoufalá učitelka už zdálky: "Katastrofa!"
"Katastrofa?" říkám a hledím jí upřeně do vážné tváře, "katastrofa to snad není, katastrofa to snad není, to je – to je třeba válka," říkám mocnými slovy a vidím ve svém vteřinovém vítězství, jak bledne, dvě a dvě je náhle pět, a ona se přepočítala.
"Ano, katastrofa to samozřejmě není," dodá překvapeně.
Katastrofa není ovládat slova a neovládat čísla.
Katastrofa je, že nekonečnost je iluzí, přestože jsou tací, kteří se k ní dokážou propočítat.
(s. 124)