Otčina přehled

25.07.2024

MALÉ SPOILERY: Asi není úplně košer hodnotit a komentovat knihu podle rozhlasové hry, ale jsem nadšen a přitom knihu nemám a nechci shánět, tak se přesto podělím. Hra je výborná. Spoustu perfektně udělaných zvuků, hudební doprovod, herci hrají skvěle. Snad až na trochu měkkého představitele Globuse a Goldflama, který mi do role (jak si já představuji nechutně bezpáteřního) bankéře nesedl. Stojí za to si ji poslechnout, i když jste už Otčinu četli.
Nevím, jak moc je v knize obsahově výrazná detektivní linie. Ve hře hodně. V podstatě je to detektivka a špionážní thriller v poněkud netradičních kulisách. Vše do sebe dobře zapadá a až na mírně skřípající logiku, např. klišé v podobě sexy americké novinářky, která nutně musí s hlavním hrdinou s poněkud nevodně zvoleným jménem Xavier March spolupracovat, i když on ji stále zahání a nedůvěřuje jí. Důvod její urputnosti tváří v tvář velkému nebezpečí je pouze sólokapr. No nevím, tomu je mi zatěžko uvěřit. O (ne)věrohodnosti romantického důvodu snad ani nemá smysl se zmiňovat. Stejně jako se mi nechce věřit disproporci mezi mírou opatrnosti jak Xaviera, tak jiných, a občasnou indiskrétností, důvěřivostí, nedomýšlením některých věcí, Globusovou hloupostí a až skoro strachem (když nemá z čeho). Konzistence a logika prostě občas zaskřípou, ale ono by bez toho asi příběh ani nemohl být atraktivní a asi by se ani nestal. Kdyby se všichni chovali logicky a domýšlely všechny své kroky, nejspíš by nikdo nic nedělal, Xavi obzvláště. A, jak píše Trudoš, taková nehodička, která se podařila přivodit stranickým špičkám, že by se nedala přivodit nedůležitému kriminalistovi? Sice nad ním držel ruku jeho vysoce postavený nadřízený a navíc jej Gestapo asi i chtělo využít, aby za ně odvedl černou práci při hledání Luthera popřípadě stop, které v případu jsou, ale myslím, že v pravou chvíli se mohla přihodit a konec by byl jiný. Ale o čem by pak velké finále s odhalením bylo? Takže v rámci příběhu se dají pochopit i tyto občasné logické rozpory. Koneckonců který thriller je nemá.
Když už jsem u toho finále... to je samozřejmě trochu zklamání. Nemám toto tak často používané citové vydírání čtenářů rád. Toto a zneužívání dětí. Ale na druhou stranu, když vše uvážím v intencích světa, v kterém je kniha zakotvena, tak má smysl i sílu a na základě něj je román tak plastický ve vykreslení pokřivenosti režimu. Z Německa se totiž stal tak trochu Sovětský svaz a z Xaviho syna Pavka Morozov. Mrazivost chování jasánků a podkuřovačů a frustrace a nemohoucnost těch, co chtějí být dobří ale nemohou nebo ani nejsou sto pobrat způsob, jak by to šlo a vlastně ani nemají informace, často jen tušení, mi silně připomíná náš ne až tak dávno minulý režim a konec konců trochu i současnou politiku.
Co musím na příběhu pochválit, je způsob, jak mne nenápadně nutil začít vyhledávat informace. Netušil jsem, že je děj až tak reálný. Historii nežeru, tak mi ani jména nic neříkala. První zvonek byl Odilo Globocnik. Říkal jsem si, že tak blbé jméno si snad autor ani nemohl vymyslet. No a pak konec, tam toho bylo víc. Pro historika podle mne nebude mít text takovou sílu, protože tohle je pro něj stará vesta, ale mne, laika, uchvátilo, jak si autor pohrál s realitou a prostě ji jen rozvinul. Ani není úplně jasný uzlový bod alternativní reality. Možná, že by stačilo něco z dějin USA, třeba se něco stalo Rooseveltovi (což ale ve hře zmíněno nebylo), k moci se dostal prezident více sympatizující s myšlenkami Třetí říše, a ejhle, ono by to asi dopadlo právě tak, jak autor fabuluje. Jsem asi přesně typ posluchače, který tento způsob vedení příběhu naplno ocenil. Děkuji za něj a někdy si rád dám repete.

07.07.2024

Celé dílo je trochu děsivé, více detektivka, dílem Orwellovská paranoia a hlavně vše zasazené do kulis vítězné Třetí říše v šedesátých letech, kdy nacionální socialismus pohltil doslova všechny součásti života, kdy nejde věřit vůbec nikomu. Trochu mi to připomínalo prorostlou a všudypřítomnou Stassi v NDR. Ocenil jsem břitký Harrisův britský humor a citlivou míru sarkasmu. Asi to není knížka pro každého, ale za přečtení tedy rozhodně stojí.