Prokletá sbírka přehled

04.11.2018

Stallwood, Veronica - Prokletá sbírka

Dočetl jsem včera večer, po 22, možná po 23 hodině, a tak se s vámi podělím o své první pocity následující ráno poté, co jsem ji po přečtení večer odložil.

Dnes se vám musím přiznat k jedné ze svých vícero špatných vlastností.
Přijdu domů, rozložím úlovky, ponejvíce pocházející z místní pobočky naší knihovny, a podívám se co jsem vlastně ukořistil.

Následuje stručná blesková prohlídka přebalů, anotací, ilustrací, předmluv a doslovů. Nakonec sáhnu po té jedné, jediné, která mne zaujala nejvíce.
Knihy, které jsem měl právě rozečtené jdou obvykle prozatím stranou, a já se, celý natěšený, zakusuji do čerstvého úlovku.

Tentokrát byla vítězem knížka, detektivka, jejíž autorka se zove Veronica Stallwood. Knížka se jmenuje Prokletá sbírka, v originále Death and the Oxford Box, a patří do série Oxfordské zločiny. Překlad Tomáše Butaly vychází z pravděpodobně prvního vydání u HEADLINE BOOK PUBLISHING v Londýně z roku 1994.
Autorka, i hlavní postava této knihy – Kate Ivory, patří mezi mé oblíbenější.

Už dlouho jsem žádnou knihu nečetl tak příšerným způsobem, tak zoufale rozkouskovanou. Zpravidla šlo pravidelně o pouhé dvě, tři stránky v posteli před usnutím. Někdy se mi jich poštěstilo přečíst vyjímečně až sedm. Knihu jsem si většinou nestačil založit, takže jsem po opětovném otevření pravidelně lovil, kde jsem posledně skončil, kam až jsem dočetl.

Díky této technice, kdy jsem četl některé části opakovaně, i díky tomu jak se příběh vyvíjel, se mé pocity proměňovaly, někdy byly veskrze kladné, jindy tomu bylo naopak. Nikdy jsem ale neuvažoval, že bych ji snad odložil, jak se mi u některých knih také občas stává.

Goodreads sérii vede jako Kate Ivory, a tuto knihu jako první v řadě spolu s dalšími, celkem jde o 14 svazků. Přibližně každý rok vychází jeden, některé roky žádný, jindy zase jsou v jednom roce vydány svazky dva.
Hodnocení jednotlivých svazků této série se zde pohybují v rozsahu 3,03 – 3,53, tento konkrétní svazek zde má nyní hodnocení 3,38.
Mohu říci, že to vcelku přesně odpovídá i mému vlastnímu pohledu, ono hodnocení na GR jsem si prohlédl až po sepsání těchto mých dojmů.

Ale teď už ke knížce samotné.

Začnu jak jinak, nežli autorčiným začátkem:


Žena před domem číslo 29 v Redbourne Road chvíli váhala, než stiskla zvonek. Potom o krok ustoupila.
„Kdo je tam?“ zeptal se muž a vyklonil se ze dveří.
„Potřebuji s tebou mluvit o těch mých dózách.“ Žena měla vysoký slabý hlas, téměř jako dítě.
„O našich dózách. Vždyť jsem ti to přece opakoval už tolikrát. Dostali jsme je od tvé babičky k svatbě, takže jsou to naše dózy. A mám právo na to, abych si polovinu z nich nechal. Takže buď tak laskavá a běž pryč.“
V únorovém větru poletovaly po ulicích oxfordského předměstí suché listy a igelitové sáčky. Jeden sáček se ženě zachytil na podpatku a šustil na vydlážděném chodníčku.
„Theo, prosím tě, potřebuji je zpátky všechny. Je to opravdu důležité. Můžu dál? Promluvíme si o tom.“
Theo se podrážděně podíval na sáček, který se ženě zachytil na botě. Měl na sobě modré gumové rukavice, zřejmě ho vyrušila při mytí nádobí. Jednou velkou modrou rukou držel dveře a byl připraven je kdykoliv zabouchnout. Ve druhé ruce držel bílou plátěnou utěrku.
„Můžeme si o tom promluvit tady, jestli k tomu máš opravdu co říct,“ řekl a nevšímal si větru, který bičoval okenní tabulky kapkami deště a cuchal ženě spletené vlasy.
„Musíš mi pomoct. Přijede ke mně babička a bude se na ně ptát.“ Pohlédla ne něj a na chvíli se odmlčela, jako by čekala, že ji přece jen pozve dál. Pak zklamaně pokračovala: „V dopise zmiňovala nějakou prodejní výstavu, ale píše hrozně, takže jsem tomu pořádně nerozuměla. Ale určitě chce vidět tu sbírku, Theo, hlavně Oxfordskou dózu.“
„Jistě četla o té výstavě, která má název Smrt a výtvarné umění. Tys o ní neslyšela?“ Žena zavrtěla hlavou. „Vyvolala velký zájem o tyhle smuteční předměty z počátku devatenáctého století. A minulý měsíc se taky nějaké prodaly u Christie’s. Neměl jsem tušení, jaký je zájem o věci od Johna Parrishe, dokud jsem si nepřečetl, za jak velkou částku se jedna z nich prodala. Tahle naše Oxfordská dóza má obrovskou hodnotu.“ V záhybu utěrky, kterou držel v pravé ruce, se zaleskl smalt.
„Copak nechápeš, že ona ty dózy stále považuje za své vlastnictví? Určitě bude zuřit, až ke mně přijde a zjistí, že polovina z nich je pryč.“
Dóza, kterou právě leštil, zmizela v modré dlani.


Na podkladě příběhu jednoho obyčejného rozchodu a rozvodu nám autorka líčí celou historii, a na naprostou banalitu se postupně nabalují další vztahy mezi jednotlivými jejími aktéry.