Pád Říma: Podíl klimatických změn a epidemií na zániku římské říše přehled

24.11.2024

Pád Říma je ve své podstatě docela krátká kniha. A přitom se jedná o opravdu komplexní dílo, které ukazuje velké dějiny Říma od počátku císařství (a jeho vrcholné prosperity prvních sto padesáti let) až po zmenšení Byzantské říše na lokální mocnost. A celé tyto velké dějiny jsou zároveň protkané drobnými příběhy s dobovými hledisky a různými fyzickými detaily (strava, běžné nemoci, průměrná výška obyvatel apod.), které více přibližují, jaké to asi bylo v té době žít.

Základním východiskem knihy je myšlenka „průsečíku přírodních a humanitních věd“, kdy nám metody jako archeogenetika (analýza DNA z lidských pozůstatků) a různé disciplíny geologie (zkoumání ledovců a krápníkových jeskyní) pomáhají co nejexaktněji dotvářet historii. V tomto případě hlavně zkoumáním dějin lidských nemocní a dějin klimatu.

Kyle Harper se totiž na dějiny Říma dívá jako „na příběh v němž člověka nelze oddělit od přírodního prostředí.“ Zásadní roli zde hrají změny klimatu a různé tipy epidemií. Harper v knize dějiny římské říši rámuje jako dějiny odolnosti a opakujících se reorganizací systému, které přicházejí po hraničních situacích. Tento přístup je zásadní, protože vede k přerámování otázky „Jak je možné, že Řím padl?“ na „Jak je možné, že trvalo tak dlouho než Řím padl?“

Neplatí přitom, že by Harper nijak snižoval předchozí hlavní hypotézy pádu říše, kde zmiňuje jako dvě hlavní 1) neudržitelnost systému impéria a 2) tlaky na hranicích říše. On přidává další vrstvu, která dodává dějinám větší plasticitu. Zároveň je skvělé nakolik pracuje vědecky – tedy popisuje metody sběru dat a pramenů a vysvětluje na základě čeho mu daná hypotéza (například o původci morových nákaz) přijde nejpravděpodobnější. Člověk se přitom dozví třeba to, že křesťanské náhrobky slouží jako lepší pramen u zkoumání období, kdy lidé umírali, protože na rozdíl od polyteistických náhrobků uvádí datum úmrtí.

A zatímco první dvě zásadní epidemie (Antoninský mor – pravděpodobně pravé neštovice a zapomenutý Cypriánův mor – zřejmě virus příbuzný kmenu eboly) ještě vedly k tomu, že se říše dokázala nějakými způsoby adaptovat a transformovat, byť už nikdy nebyla tak mocná. Tak příběh Justiniánského moru, který byl vlastně těsně příbuzný středověkému moru Černé smrti, už východořímské říši způsobil rány, po kterých se nedokázala zahojit. Století epidemií moru, klimatických změn a později také válek s Persií měly na regeneraci a soudržnost říše devastující účinky.

Harper u všech morových epidemií (ale hlavně u Justiniánského) popisuje hluboké kolektivní znepokojení – v podstatě permanentní nejistotu vedoucí k očekávání konce světa – které s epidemiemi přicházelo, a které mělo vliv na náboženskou atmosféru doby. V letech Cypriánova moru (ve 3. století) začaly růst počty stoupenců křesťanství, zřejmě i kvůli jejich etice péče o nemocné, která jim udělala dobré jméno. V atmosféře oslabené demografie a apokalyptických vizí století Justiniánova moru pak přichází zcela nové náboženství, tedy Islám, který je sám o sobě také protkán myšlenkami na soudný den. Sjednocené arabské kmeny posílené tímto monoteistickým náboženstvím pak od východořímské říše odřízli poslední zbytky imperiální slávy až zbyl jen méně významný Byzantský stát.

Bývalá Západořímská říše už tou dobou přes 150 let postupně upadala k primitivnějšímu způsobu života, do jejích končin přicházeli misionáři, kteří pod vlivem myšlenek na soudný den měli za úkol přivést ke spáse, co nejvíce duší, a tak šířili křesťanství i tam, kde život už zpomalil. A byť tohle kniha už neříká napřímo, dá se vydedukovat, že konec římské říše je spojen právě s vzestupem monoteistických náboženství, tedy s křesťanstvím a islámem.

10.03.2022

Pecičkózní kniha! A přitom je přes všechna ta čísla a statistiky velice čtivá. Doporučuji.