Padesát odstínů šedi přehled

To je vůbec poprvé, co jsem na celé databázi knih použila před skoro deseti lety hodnocení "odpad!" a v půlce knihu odložila jako týden starý plesnivý chleba. Knihu mi půjčila kolegyně, že prý "si to musím přečíst, jak je to skvělý". No, ani omylem, větší brak jsem v životě nečetla. Je to strašně primitivní a hloupé. Pana Greye jsem nemohla vystát a hlavní hrdinka byla neuvěřitelně blbá.

Na druhou stranu moje hodnocení není vůbec objektivní, protože červenou knihovnu nesnáším, nevyhledávám a dělá se mi z ní fyzicky zle.

05.11.2024

Tak, kde začít? Možná u toho, že Padesát odstínů šedi je kniha, kterou jednou přečtete, a máte chuť si zkontrolovat, jestli jste si nespálili mozkové závity. E. L. Jamesová se tu pokusila o „romantiku“ okořeněnou trochou „pikantnosti“, ale výsledek je spíš jakýsi nedopečený koláč, který je nahoře připálený a uvnitř syrový. Pokud by se příběh měl nějakým způsobem okomentovat jedním slovem, bylo by to pravděpodobně „meh“.

Setkáváme se tu s hlavní hrdinkou, která sice studuje literaturu, ale intelektuálně působí, jako by se ztratila někde mezi posledním dílem telenovely a omylem zapomenutou záložkou na internetu z dob devadesátých. A pak je tu samozřejmě pan Grey – úchvatný, bohatý, tajemný, a taky tak trochu vysoce toxický. Jakási směs prince na bílém koni a reklamního brožurkového modelu, co má ovšem víc peněz než emocí.

Pokud čekáte napětí nebo hlubší zápletku, pak vás musím varovat – kniha vás více než zvednutím obočí maximálně přinutí k úsměvu nad tím, kolik „intenzivních pohledů“ a „důmyslných smluv“ je možné nacpat na jednu stránku. E. L. Jamesová nás vede od jednoho klišé k druhému, zatímco se hlavní postavy plácají mezi nudnými dialogy a pokusy o filozofické monology, které však končí někde na úrovni střední školy, kde učitel literatury už dávno vzdává naději na pokrok.

Děj samotný připomíná telenovelu smíchanou s katalogem IKEA: všechno je sice pěkně naaranžované, ale je to prázdné, chladné a sterilní. Samotná „romantika“ je vlastně jen série klišé scének plných nadbytečných popisů typu „srdce se mi rozbušilo, když jsem se podívala do jeho šedých očí“, což by asi fungovalo, kdyby člověk už po deseti stránkách neměl pocit, že se dusí vatou.

A pak je tu ta „pikantnost“. Tady by jeden čekal nějakou jiskru nebo napětí, ale to, co dostaneme, jsou prázdné fráze a toporné scény, které se snaží o kontroverzi, ale působí spíš jako povinný domácí úkol v hodině slohu. Co říct k dialogům během těchto „scén“? Jen to, že kdyby to byl film, potřebovali byste k němu pořádnou dávku popkornu a dostatek trpělivosti – protože u knihy je těžké říct, jestli se víc smát, nebo zoufat nad tím, že se něco takového vůbec dostalo na trh.

Celkově Padesát odstínů šedi není ani vášnivá romance, ani smyslný thriller. Je to spíš jako kdyby se někdo rozhodl sepsat svůj nákupní seznam a doplnit ho občasnými záblesky romantiky, které bohužel už od začátku selhávají. Takže pokud hledáte knihu, která vám rozproudí krev nebo vás obohatí alespoň o kousíček literárního zážitku, raději sáhněte po něčem jiném.