Parmenidova filosofie přehled
Záviš Kalandra
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/159608/parmenidova-filozofie-159608.jpg
5
6
6
Parmenidova filosofie je prvním uceleným knižním textem levicového intelektuála Záviše Kalandry. Vznikl v polovině dvacátých let 20. století coby dizertační práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ovšem před obhajobou jej Kalandra stáhl a nikdy tak své doktorské studium nedokončil. V originální studii Kalandra soustředí svou pozornost na vývoj tzv. předsokratovské filozofie, zejména pak na filozofa, jejž sám považuje za mezník – Parmenida. Kalandra v úvodu práce odsuzuje dosavadní výzkum fragmentů Parmenidova díla jako ahistorický a za svůj cíl si klade nápravu chyb, jež jsou při výkladu předsokratovské filozofie činěny. Analýza vyrůstá z historických a dialekticko-materialistických pozic, nepřehlédnutelný je autorův holistický přístup a také jistá adorace pohybu, resp. vývoje. Interdisciplinární analýza dochovaných fragmentů Parmenidových úvah zůstává i po pětaosmdesáti letech nejvýraznějším příspěvkem vzniklým v českém intelektuálním prostředí a představuje stále intelektuálně podnětný vklad do debat filozofických, historických i kosmologických.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Parmenidova filosofie. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (3)
Moc pěkná knížka od levicového intelektuala Zavise Kalandry o reckem před sokratickym filosofem Permida
A částečně ionske fiolofii která mu předcházela hlavně myšlenká věcného návratu kterou filosof přepracoval a částečně i vyvrátil. A přišel proti tomu s myšlenkou kosmického vědomí.
V knize autor vyvraci mnohé špatně interpretace filosofa. Rád se knize rád budu vracet velmi mne filosofický obohatila.
Fantastická kniha, nečekaně čtivá, ohromně objevná!
Nejsem odborník, ani znalec, ale filosofie a hlavně její výklad, který nám tu předkládá, řekl bych s potutelným úsměvem ve tváři, tento "levicový intelektuál", je strhující a dech beroucí; a na nikom nenechá nit suchou, své závěry prezentuje s takovou jistotou, že i kdyby se mýlil, kdyby jeho výklad byl sebe víc extravagantní, jedu teď na jeho vlně a těším se z toho.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Parmenidova filosofie v seznamech
| v Právě čtených | 1x |
| v Přečtených | 7x |
| v Doporučených | 1x |
| v Knihotéce | 17x |
| v Chystám se číst | 7x |
| v Chci si koupit | 2x |
Autorovy další knížky
| 2002 |  České pohanství I. |
| 2013 |  Parmenidova filosofie |
| 1994 | Intelektuál a revoluce |
| 2002 | České pohanství II. |
| 1934 | Surrealismus v diskusi |
Kalandrova interpretace působí i ve spoustě odborných komentářů k Parmenidovi osobitě, neschází jí důvtip ani široká obeznámenost jak s primárními, tak sekundárními prameny. Pisatel postupuje dle vlastních slov historickou metodou a rekonstruuje Eleatovu filosofii jako kritickou odezvu na iónské fysiky. Těm má Parmenidés vytýkat představu časové posloupnosti světů, které spontánně a periodicky vznikají z nějakého počátku, ať se jím míní voda, vzduch, bezmezno či oheň, a do něj opět zanikají. Jsou to tedy vznik a zánik, na něž podle Kalandry míří osten Parmenidovy kritiky a na které je odpovědí jeho pojetí jsoucna, jež nevzniká ani nezaniká, nýbrž je stále stejné. To je ovšem od Kalandry šikovný tah, neboť mu umožňuje překlenout propast mezi první a druhou částí básně, mezi Pravdou a Míněními pouhých smrtelníků. Daří se mu to proto, že představa stále stejného celku nevylučuje možnost místního pohybu ani mnohosti jsoucna, resp. duality světla a noci a jejich míšení. Pisatelův problém tkví na druhé straně v tom, že ačkoli až otravně často vytýká moderním interpretům nedostatek historického smyslu, sám se nerozpakuje hovořit o Parmenidově systému, psychologii či noetice. Jeho práci s pojmy spravedlnosti (DIKÉ) či rozumu (NOOS) nepovažuji rozhodně za historicky důslednou, a nakonec ani věcně udržitelnou. Parmenidés prý jako první prolomil hranice bezprostředního smyslového vnímání, na němž jako na svém noetickém základu stály doposud nauky iónských fysiků, a rozšířil je o schopnost paměti. Protože ve své době nedokázal ještě rozlišovat mezi jednotlivými duševními mohutnostmi, slily se mu vnímání a paměť do jediného slovesa NOEIN. Zde pro mě ovšem přitažlivost Kalandrovy interpretace končí a jeho deklaratorně historická metoda (která mimochodem nechává zcela bez povšimnutí historické okolnosti Parmenidova urozeného původu a povolání zákonodárce, který měl s DIKÉ svou praktickou zkušenost!) se pro mě stává nespolehlivou.