Parsifal: slavnostní hra zasvěcení přehled

14.06.2021

Nejprve k překladu: Ve vydání Národního divadla není umělecký, ignoruje eufonii a občasné verše originálu. Navíc libreto až na pár výjimek nemá scénické poznámky. Což je sice logické vzhledem k tomu, že jde prostě o „titulky“ běžící při představení, ale když už si v nakladatelství dali tu práci, že připravili jejich knižní vydání s doprovodnými texty, mohli ty scénické poznámky doplnit. Jestliže totiž čtenář neví, za jakých okolností co která postava dělá a jak u toho vypadá scéna, dost mu to kazí zážitek. KAŽDÉ Wagnerovo slovo má cenu, i to, které není určeno ke zpěvu.

„Ungebändigten Sehnens Pein,
schrecklichster Triebe Höllendrang,
den ich zum Todesschweigen mir zwang,
lacht und höhnt er nun laut
durch dich, des Teufels Braut?“

Jeden můj přítel říká, že „Parsifal je příliš krásný, než aby se o něm dalo mluvit.“ A já žasnu, že je možné najít ve Wagnerovi vlastní duši, jako jsem ji našla já. Není nic, co by mi bylo osobně bližší než ústřední myšlenka „Parsifala“; jeho nosné principy, odvozené z buddhismu, a především ze Schopenhauerovy filosofie. Soucit s lidmi i se zvířaty je tu klíčem k vykoupení všeho živoucího; sexualita se radikálně odmítá jakožto zdroj dalšího života, tudíž i utrpení; a umění, jmenovitě hudba, tiší bolest z naší přítomnosti ve světě. Navíc je to hra o zbožnosti ritu, obřadu, tradice. A o věrnosti, moudrosti a laskavosti osvícených mužů Grálu. V „Parsifalovi“ je obsažené všechno, proč miluji Schopenhauera. Když čtu Wagnerovo libreto (nebo slyším a vidím operu, samozřejmě), nacházím v něm nejhlubší základy vlastního světonázoru.

Proto mě zarazila věta z (jinak vynikající) předmluvy Ondřeje Hučína: „To, co nám Wagner v Parsifalovi předkládá, je stěží pochopitelné a samo o sobě přijatelné.“ Eh, zjevně jak pro koho.
Nejnádhernější mi připadá scéna, v níž „čistý bloud“ Parsifal, dosud vyrůstající stranou světa, poznává rozdíl mezi soucitem a krutostí — nad zavražděnou labutí. O tom, že to není pouhý umělecký symbol, ale doklad aktivního Wagnerova soucitu s němou tváří, svědčí skladatelovo angažmá proti týrání zvířat a petice Říšskému sněmu proti vivisekci. Drahý dobrý Wagner, tak laskavý!

GURNEMANZ PARSIFALOVI:
„Tys dokázal vraždit zde, ve svatém lese,
kde vládne klid a mír? [...]
Co ti udělala ta věrná labuť?
Vylétala hledat svého druha,
aby s ním kroužila nad jezerem,
jež tak nádherně zasvěcuje koupeli.
Nad tím jsi neužasl?
Tebe zlákalo to jen
k dětinskému výstřelu z luku?
Byla nám drahá.
Ale k čemu je teď tobě?
Zde, pohleď, zde jsi
ji zasáhl. Ještě jí tuhne krev, křídla má mdle
svěšená, na sněhobílých perutích jsou
tmavé skvrny, zrak má strnulý, vidíš, jak
se dívá? Uvědomuješ si, co jsi udělal?
Řekni, chlapče, uznáváš svůj velký
hřích? Jak ses jej mohl dopustit?“