Pivoňková lucerna přehled

08.11.2023

Četl jsem tu knížku, myslím, potřetí. Poprvé, když mi bylo něco před třicítkou. Odkazy v textu japonského autora mě tehdy upozornily na čínské příběhy, z nichž ty japonské vycházely – přečtel jsem si tenkrát a opakovaně jsem se pak vracel k Podivuhodným příběhům z čínských tržišť a bazarů v překladu Jaroslava Průška. Pivoňková lucerna je jiná než Průškovy čínské příběhy, vlastně jde o těsnopisný zápis tisíci repríz vypilovaného vystoupení profesionálního vypravěče příběhů. V r. 1884, kdy byl údajně zápis učiněn, byla negramotnost v Japonsku značná, ke knize širší vrstvy teprve směřovaly. V současné společnosti stojíme uprostřed opačného procesu, návrat od psaného textu k vyprávěnému slovu je evidentní, má to ale jiný rozměr: elektrizovaného obrazu. Nicméně jen slepý by neviděl, že Sanjútei Enčó používá takřka stejných prostředků jako autoři soudobých filmů či seriálů. Vypráví silný příběh o lásce, zradě a pomstě a také o moci peněz, pro jejichž získání se sahá k vraždě. V každé kapitole je pro čtenáře připraven překvapivý zvrat v ději nebo v pohledu na jednání postav, či odhalení, že postava je vlastně někdo povahově jiný, než jak to vyhlíželo. Případně se nenadále vyjeví, že ten, kdo se právě jiného chystal připravit o život, je vlastně jeho nejbližším příbuzným. Pivoňková lucerna je ovšem vyprávěna literárně excelentně, byť maximálně stručně. Nic povrchního v té knížce není. A všemocný osud, který řídí život a smrt, tu je skutečně osudem, jak ho všechny postavy textu i jeho autor vnímají: jako součást své skutečnosti a jim vlastního světa. Příběh je to strašlivý a strašidelný. Ale radost ho číst.

19.04.2023

Ješito Ješito, už to máš ušito! Trošku jsem z toho měl vítr, protože poslední japonská brožura, kterou jsem měl v ruce byla docela blábol a tahle by měla bejt trošku jiná. Padlo tam slovo Samuraj a meče. A já kdysi viděl film poslední samuraj, takže jsem si začal připadat znalej problému. Strach opadnul, vzal jsem do ruky rybičku a otočil opatrně první stránku.

Hned tam si jde mladej samuraj do tokijský lověny okouknout meče a venku se producíruje jeden kořala. Čirou náhodou taky samuraj, ale tenhle dostal padáka ze samurajský práce, protože odnesl bušidó do frcu a pořídil si za to paletu japonskýho krabicáku. Pustil si trošku hubu na špacír a ten druhej co neviděl dvakrát udělal ha ča a úta je táta a přemění ho na násosku v úpravě sašimi. Jestli se v Tokiu děje to, co tady na prvních stránkách, tak tam nejedu ani náhodou.
Protože ten co udělal z násosky sekanou byl samuraj, tak si všichni řeknou, že je to v pohodě a nedostane ani veřejně prospěšný práce. Život jde dál, roky letěj, dějou se různý věci, dokud se u toho sekáče neobjeví do služby klučina, kterej tam chce sloužit a zdarma k tomu dostávat hodiny správnýho sekání lidí samurajským mečem. Podezříval jsem ho, že chce tohle umění využít na odřezávání kebabu ze štangle, ale ukázalo se, že je to synek od toho alkáče. Vzpomněl jsem si hned na příběh o Ljotovi a Vigdis a čekal, jaká variace z toho bude.

Jaká z toho byla neřeknu. Co ti budu povídat člověče. Dalo mi dost práce, abych se zorientoval ve všech těch dějovejch linkách a než jsem dokázal pochopit že to zas není tolik příběhů, že je všechno propojený jako kdyby Tokio byla vesnice a že obejda, kterej se nezdá důležitej, je ve skutečnosti něco jako Ivan Roubal. Celkově mě ten příběh příběh překvapil. Jediný, co mě sralo, byly ty japonský jména. Ty mi nešly přes jazyk a paměť navíc udělala salto vzad a mozek byl jak po vytažení z pračky, s horním plněním.

Takže to doporučuju a teď už se musím jít projít do deště, nebo aspoň do větru. Jednak mě zase chytá fantas a druhak potřebuju nějaký pečivo k večeři. Už někdo měl višňovou chilli marmošku?