Playback přehled

…a když se pak ráno probudím, zdá se mi, že slunce stojí nad střechami, bledé a strnulé, stojím u okna, slunce je zrovna kousíček nade mnou a potápí dvůr, nikde není slyšet ani hlásku, všechno je nehybné a všechno leží zuhelnatělé v příboji tichého světla, ani budík za mými zády není slyšet, jako by ho nějaká surová ruka zastavila, a tu si uvědomuji, že nedokážu pohlédnout na dno dvora, cítím, že moje okno je jakoby pod vodou, obloha zmizela, a všechno, střechy, zdi, protější okna, květiny v truhlících a květináčích, stromy ve dvorku, i zeď s opadalou omítkou na níž je mé první město světa, ten šedivý útes proti mně, i já sám v okně, všechno je pod vodou, a najednou se zezdola, kdesi z toho prostoru, kam se neodvážím podívat, zvedne pták a začne pomalu stoupat vzhůru, objeví se znenadání, není slyšet sebemenší zaplácání křídel, a on při letu křídly ani nepohne, nehybně stoupá našedlým světlem vzhůru, jako by neletěl, ale vynořoval se z hlubin, už je proti mému oknu ve čtvrtém patře, stoupá pomalu a zdlouhavě, a já nikdy nedokážu poznat, co je to za ptáka, stoupá jako stín, který se řítí nad hladinou, jako kyvadlo, prudce vržené jedním směrem, celý ten zdlouhavý let totiž zároveň v sobě tají úžasnou prudkost a dravost nezastavitelného pohybu, …