Po troškách přehled

27.12.2021

Čtenářsky moc příjemná kniha, myslím, že nejsem sám, kdo v dětských hrách, průpovídkách a událostech neviděl trochu i sám sebe, takže už díky tomu nostalgického návratu do dětských let to bylo uklidňující ("Nevím proč, ale nejvíc mě bavilo, když jsem tu panenku házela do kopřiv" – jo). Ale zároveň to u toho příjemného pocitu nekončí.
On ten dětský pohled je ošidný narativní postup. Při knihách s dětským vypravěčem často nabudu dojmu, že mě tady někdo trochu obelhává. Ale tady to celkem fungovalo (až na pár příměrů), zvídavost, naivita, tvrdohlavost (skvělá pasáž s rozbitím nerozbitného talíře). Samotný vesnický život by se mohl jevit fádně a banálně, ale právě tím dětským pohledem se odkrývá ještě jiná stránka skutečností, případně díky způsobu popsání čteme i humorné odstavce. Když se do toho připočte vesnická mytologie (pověry, vyprávění), vzniká unikátní a prapodivný mikrokosmos, kde je i všednost výjimečná.
I po jazykové stránce to funguje (možná bych vytknul jen občasné zbytečné používání kurzívy, netypické užití slov vynikne samo). Pevná dějová linie mizí, knihu tvoří spíš sled různých příhod a vypravování, přičemž se vypravěčka mnohdy u nějakého detailu rozpomene na další skutečnost, kterou musí opět odvyprávět. Častý výskyt "no a" je dán tím, že to vložené povídání skončí a najednou se musí Gogola rozpomenout, co předtím povídala – je to sice detail, ale díky tomu mi to přišlo právě tak plastické. A zároveň to není jen volný sled asociací, což dokládají opakované motivy (mléko, pěna, "rak"), které nám zprvu přijdou jako banální srandičky, následně se však mohou týkat něčeho vážnějšího, stejně tak jako odbíjení hodin.
Hlavním tématem je ovšem smrt, ke které dochází téměř v každé kapitole. Jenže zde nejde jen o sentiment a drama, ale díky dětské otevřenosti a lehkosti jde i o okolní situace, které jsou třeba s pohřbem spojené. I přes časovou neuspořádanost lze zpozorovat jistý vývoj v pohledu vypravěčky – zprvu touha něco jako smrt potlačit, nepřipustit si, že něco takového existuje. Následuje pohřbívání motýlů, sice vážné, ale spíš symbolické. Postupně však pojetí smrti eskaluje, vypravěčka všímavě popisuje odcházení různých postav z malé vsi, což vrcholí v poslední odbité hodině.
Děj zdaleka nezůstává jen u samotné Veroniky, naopak se větví do vyprávění, které jí poskytují členové rodiny – je tak téměř vytvořen rodinný rodokmen. Mnozí již nežijí, ale skrz vyprávění se vypravěčce de facto objevují před očima a jsou pro ni důležití, třebaže se s nimi nikdy nesetkala. Někdy u těchto zprostředkovaných událostí chybí specifický dětský pohled, takže je obtížnější udržet u několikátého strýce pozornost.
Krom smrti je ale vykreslen i každodenní okolnosti dospívající dívky – patálie ve škole, kamarádské rozpory, mezigenerační nedorozumění. Příznačné je, že vypravěčka zaznamenává zejména mužské rodinné příslušníky, což o uspořádání polské společnosti také něco svědčí.
A jasně, některé pasáže se do mysli zaryjou více, některé méně. Mě nejvíc zaujaly děti shromážděné u vyhořelé jednoty, jak se brodí v černém popelu. Nebo taky manžel "na služebce". Touha po zranění, aby se rána mohla zalít peroxidem. Návštěvy na infekčním přes okap. Strýc Vladek a lety při zvonění. Návštěvy, aby se "odbyly" spalničky. Člověk je sám. Se svými blánami.
Jo a krásný grafický zpracování, moc příjemný sladění barev a ta fotka!

Když jsme se dívali na večerníček, Medvídka Pú, ale na večerníček jsme se mohli dívat jenom jednou za týden a bylo tam strašně moc dětí, tak mě posadili dozadu a nic jsem neviděla. Slyšela jsem jenom Tygra. A ta paní doktorka ke mně přišla, i když jsem ji nevolala: přišla a přesadila mě úplně dopředu, abych mohla všechno vidět. Občas jsou takoví lidé, že jim ani nestačíš nic říct, co máš za problém, a oni sami vědí. A pomohou.
(s. 73)